Andrzej
Sapkowski
V šedých horách zlato
není
aneb
hrst úvah o
literatuře fantasy
Kde hledat kořeny počátků literárního
žánru - či podžánru - jímž se budeme hnedle zabývat? Názory odborníků se různí.
Jedni se obracejí k Walpoleovi, Anně Radcliffové a Mary Shelleyové, další raději
připomínají Lorda Dunsanyho, Abrahama Merrita a Clarka Ashtona Smitha. Ještě
další - a jejich názor sdílí výše podepsaný - hledají prameny Bílého Nilu v
takzvaných pulpmagazines. V jednom takovém sešitu začal kolem roku 1905 jakýsi
Winsdor McKay vydávat comics o dobrodružstvích hrdiny nosícího triviální jméno
Nemo. Comics, vydávaný jednou týdně, vycházel po dlouhou dobu a McKayovy obrázky
od jiných comicsů odlišoval jeden dosti charakteristický rys - peripetie
řečeného Nema se neodehrávaly na Divokém západě, v gangsterském Chicagu za let
prohibice, v hloubi černé Afriky ani na jiné planetě. Odehrávaly se v divné
zemi, jíž McKay říkal Slumberland - v zemi hýřící zámky na skále, překrásnými
princeznami, bojovnými rytíři, čaroději a strašlivými netvory. McKayův
Slumberland se stal první opravdu populární Nikdy-nikdy zemí, Never-Never
Landem. Zemí snů. McKayův comics nemohl být klasifikován jako dobrodružný
(adventure), nebyla to ani vědecká fantastika (science fiction). Byla to -
fantazie. Anglicky - fantasy. O něco později, roku 1930, vymyslil
jedenadvacetiletý Robert E. howard pro potřeby pulpového časopisu Weird Tales
postavu siláka Conana z Cimmerie. První příběh o Conanovi si Amerika přečte v
roce 1932. V roce 1936 si Howard bere život a jako dědictví po sobě zanechává
několik krátkých povídek a novel odehrávajících se v naší Zemi trochu
podobném,
přece však zcela fiktivním a fantastickém Never-Never Landu. hrdinný Conan tam
dělá to, co jeho tvůrce dělat nemohl. Howard po sobě zanechal jen jednu delší
práci o Conanovi a to "Hodina draka" (The Hour of Dragon). Ta je po jeho smrti
vydána znovu pod názvem "Conan dobyvatel" (Conan the Conqueror). Howard si dává
dvacet v temné mohyle a světem amerických fanů zatím otřásají další "Conan
the..." od chytráků, kteří v tom vycítili byznys. Chytrákům se daří dobře a už
začíná být jisté, že Howard stvořil nový, čtivý, dobře prodejný žánr - sword
and sorcery, někdy také zvaný heroic fantasy.
Fantasy - velký
výbuch!
Krátce po Howardově
smrti, roku 1937,
publikuje v Anglii málo známý, pětačtyřicetiletý pan Tolkien dětskou knížečku
nazvanou "Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky". Tolkienova koncepce Never-Never
Landu nazvaného Středozemě se zrodila ve dvacatých letech našeho století. A
teprve roku 1954 vydává vydavatelství Allen a Unwin "Pána prstenů". Psaní
trilogie, která má otřást světem, zabralo autorovi dvanáct let. Předstihl ho C.
S. Lewis se svou "Narnií" vydanou v roce 1950, avšak nikoli Lewis, nýbrž Tolkien
srazil svět na kolena. Jelikož však nikdo není doma prorokem, odehrálo se toto
sražení na kolena teprve v letech 1965-1966 po paperbackovém vydání ve Spojených
státech. (1) Spolu s ním náhodou vychází i reedice (a
reredakce)
celé série "Conanů" spáchané L. Sprague de Campem. Pohledme na to
- dva autoři a dvě díla. Dvě díla tak různá, jak jen jsou různí jejich autoři.
Mladičký neurotik a zralý vyrovnaný profesor. Conan z Cimmerie a Frodo Pytlík z
Hobytína. Dvě tak rozdílné Nikdy-Nikdy země. A společný úspěch. A byl stvořen
žánr. Začal kut a šílenství. Když začal kult a šílenství,
pohlédlo se zpět. Samozřejmě byla spatřena Lewisova "Narnie" a triumfálně
dopsána do seznamu. Ale byl spatřen také pradávný "Les za světem" od Williama
Morrise, "Alenka v Říši divů" od Lewise Carolla a dokonce
"Čaroděj ze země Oz"
od Franka Bauma z roku 1900. Byl spatřen také "The Once and Future King" od T.
H. Whitea z roku 1958. Ano, i to byla fantasy, anglicky však znamenající
tolik,
co fantazie. Ovšem, jak si všimli střízlivě uvažující, předtolkienistická díla
ani zdaleka nedosáhla takové popularity jako "Pán prstenů" nebo "Conan". A krom
toho, dodali střízlivě uvažující, jestli budeme stále snižovat laťku, kde se za
chvíli octnou Petr Pan a Medvídek Pú? To je přeci také fantazie - fantasy. i byl
rychle vydumán termín adult fantasy - zřejmě proto, aby se Medvídkovi
Pú zamezil vstup na seznam fantastických bestsellerů.
Fantasy -
expanze
Žánr se lavinově rozvíjí,
pokládají se další milníky, portréty autorů rychle plní dvoranu slávy, Hall
of Fame. Roku 1961 vznikají ságy "Elrick" a
"Hawkmoon" od Michaela Moorcocka. Roku 1963 vychází první "Svět
čarodějnic" od Andre Norton. V
papervacku jsou znovu vydání "Fafhrd a Šedý kocour" od Fritze
Leibera. Nakonec,
roku 1968, se s velkým zahřměním objevuje "Čaroděj Zeměmoří" Ursuly Le Guinové a
zároveň "The Last Unicorn" Petera S. Beagla - dvě díla zcela kultovního
charakteru. Přicházejí léta sedmdesátá a vycházejí knihy Stephena
Kinga, které lámou všechny prodejní rekordy. Je v nich sice více hororu než
fantasy, ale je to prakticky první případ, kdy spisovatel z
"ghetta" vypráskal
mainstreamovce ze všech možných žebříčků bestsellerů. Brzy poté vychází "Thomas
Covenant the Unbeliever" Stephena R. Donaldsona, Zelaznyho "Amber",
"Xanth"
Pierse Anthonyho, "Deryni" od Katherine Kurtzové,
"Birthgrave" Tanith Leeové,
"Mists of Avalon" od Marion Zimmer Bradleyové, "Belgariad" Davida
Eddingse. A
další. Další. Další. Konjunktura neslábne. Jak jsem řekl,
šílenství, kult, prodejnost nad všechny rekordy. Obrovská popularita a obrovský
byznys. A jako obvykle - ohrnuté nosy kritiků. Populární, čtivé,
oblíbené, dobře
prodejné - to může stát leda tak za prd. Nějaká fantasy! Ještě ke všemu
pocházející v přímé linii od pulpových časopisů a "Weird Tales" - blábolů pro
pitomečky vydávaných na špatném papíře. Nikdo neposlouchal Tolkiena, když starý
usměvavý hobit klidně vykládal, že svou Středozemi nestvořil jako azyl pro
dezertéry z armády práce reálné skutečnosti, ba právě naopak, chtěl otevřít
brány vězení plného neštastných vězňů každodennosti. Fantazírování -
rozkládal starý J. R. R. - je přirozenou tendencí v psychickém vývoji
člověka. Fantazírování neuráží rozum, neškodí mu, nezamlžuje pravdu a nekalí
touhu po poznání. Naopak, čím živější a pronikavější rozum je, tím krásnější
fantazie je schopen tvořit. (2) Pravda, chtělo by se říci. A
nikoli, chtělo by se dodat. Jelikož když začal byznys, do tvůrčího fantazírování
se pustily různé, přerůzné rozumy. A talenty. Ale o tom později. Napřed by stálo
za to podívat se a zamyslet, co to ta slavna fantasy vlastně je.
Definice v kočáru
z dýně
Jaká je fantasy - odpoví
každý správný fan - to každý vydí. A pochází z pohádky, ta fantasy. Již Lem
napsal - řekne každý správný fan - že fantasy je pohádka zbavená
determinovaného osudu, je to příběh, v němž je determinace osudu
porušena stochastikou náhody. Ha! Zní to tak moudře, až z
toho člověka bolí zuby, ale ještě není konec. Studujíce dále klasika, dovídáme
se, že fantasy se od pohádky zásadně liší, jelikož je to hra s nenulovým
součtem a zároveň se od pohádky vůbec neliší, jelikož je stejně
antiveristická ve vztahu ke skutečnosti. To už zuby bolí k nesnesení, ale co,
Lemova studie "Fantastika a Futurologie" není psána pro prosťáčky jako jem já,
co se jim musí všechno říct po lopatě a ještě přidat triviální
příklad: Pohádka a fantasy jsou totožné, jelikož jsou
antiveristické. Ve fantasy i v pohádce jede, řekněme, Popelka na bál v dýni
zapřažené do myší a těžko si představit něco antiverističtějšího. Determinismus
událostí, tento "homeostat" pohádky, žádá, aby kralevic pořádající bál dostal
při pohledu na Popelku náhlý záchvat lásky hraničící s mánií a
"nulový součet hry" zas vyžaduje, aby se vzali a žili dlouho a
šťastně, když předtím potrestali
zlou macechu a nevlstaní sestry. Ve fantasy naopak může zapůsobit
"stochastika
náhody" - kralevic, dejme tomu, předstíraje lásku zvábí dívku na temné cimbuří,
tam ji defloruje a pak ji nechá hajduky vyhodit za vrata. Popelka toužící po
pomstě se skryje v Šedých horách, kde zlato, jak známo, není. Tam zorganizuje
odboj, aby porazila a sesadila smilníka. Brzy vyjde najevo, že Popelka má na
korunu nárok a odporný princ je levoboček a uzurpátor, a k tomu ještě loutka v
rukou zlého čaroděje. Jasné? Vraťmě se však k tomu
"antiverismu"
stanovícímu charakteristický rys či - jak říkají jiní, zvláště odpůrci žánru -
stigma fantasy. A vraťme se k příběhu o Popelce. nechť náš příběh započne - již
drobně nahlodán stochastikou náhody - dejme tomu na bále. Copak tu máme_
Ano,
máme tu zámek, cimbuří, kralevice a šlechtu, paní v atlasových šatech a s
korunkami, lokaje v livrejích a svícny - vše veristické až na zvracení. Pokud
navrch přečteme kousek dialogu, v němž kralevicovi hosté komentují výsledky
disputací papežských legátů v Kanstanci, verismus bude naprostý. Ale náhle tu
máme vědmu, kočár z dýně a do něj zapřažené polní myši. Oj, zle je.
Antiverismus! Můžeme jen doufat, že se děj odehrává na cizí planetě, kde myši
tahají kočáry den co den. Naše hodná vědma bude kosmonautka z NASA nebo
převlečený Mr. Spock. Případně se může příběh odehrávat na Zemi po strašlivém
kataklyzmatu, který lidstvo vrátil zpět k feudalismu a cimbuří, přičemž je
obohatil o myši-mutanty. Takový přiběh by byl přece vědecký, vážný a - ha, ha -
veristický. Ale magie? Vědmy? Nikoli. Vyloučeno. Pohoršující nesmysl.
Vyhodit,
cituji Lema, do koše. Ha, moji drazí, perte mě, ale já nevidím
příliš velký rozdíl mezi antiverismem magické dýně a antiversimem vzdálených
galaxií či Velkého třesku. A diskuze o tom, že magické dýně nebyly a
nebudou,
zatímco Velký třesk snad kdysi byl nebo k němu jednou dojde, jsou pro mě stejně
zbytečné a směšné, jako diskuze vedená z pozic výborových činovníků
kultury,
kteří kdysi žádali Teofila Ociepku, aby přestal malovat trpaslíky a začal
zpodobňovat výdobytky komunismu, jelikož komunismus je a trpaslíci nejsou. A
povězme si jednou provždy - vzhledem k antiverismu není fantasy o nic lepší ani
horší než tzv. science ficion. A z našeho příběhu o Popelce, aby byl veristický,
by se nakonec musel vyklubat sen sekretářky z projekční kanceláře, která se na
Silvestra opila vermutem.
Mezi historií a
pohádkou
Vraťme se však k fantasy a
jejím - snad - pohádkovým kořenům. Je nebývale málo klasických děl tohoto žánru,
které využívají pohádkový motiv, programují se k jeho symbolice a
postmodernistiky interpretují vyznění. Takových, které obohacují motiv
obsahem,
baví se manipulací s výše uvedeným determinismem náhody a snaží se sestavit
matematickou rovnici z výše citovaného nenulového součtu. Něco takového
není, či
je toho pomálu. Důvod je prostý. Anglosasové, kteří ve fantasy dominují a kteří
tento žánr stvořili, mají k dispozici mnohem lepší materiál: keltskou
mytologii.
Artušovská legenda, irské a bretoňské balady nebo welšský Mabinogion se hodí
jako materiál pro fantasy stokrát lépe než nějaká infantilní a primitivně
zkonstruovaná pohádka. Artušovský mýtus je mezi Anglosasy věčně živý, je svým
archetypem pevně vrostlý do jejich kultury. A proto archetypem, pravzorem VŠECH
fantasy děl, je legenda o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu.
(3) Kdo chce, ať zavře oči, sáhne do poličky s knihami a vytáhne
z ní libovolnou fantasy. A ať si to srovná. Kniha popisuje dvě království
(země,
impéria) - jedno je Zemí dobra, druhé naopak. Je zde Dobrý král, obraný o trůn a
dědictví, jež se snaží ziskat zpět, čemuž se protiví Síly zla a
chaosu. dobrého
krále podporuje Dobrá magie a Dobrý čaroděj, stejně jako kolem svého
spravedlivého panovníka shromážděná Družina chrabrých chlapáků. Ke konečnému
vítězství nad Silami temnot je však nezbytný Zázračný artefakt, magický předmět
nebývalé síly. Tento předmět má v moci Dobra a Pořádku integrační a mírotvůrný
vliv, v rukou Zla je destruktivní silou. Magický artefakt je tedy třeba najít a
zmocnit se ho dříve, než padne do spárů Věčného
nepřítele... Odkud to známe? Známe to z knihy "Artušova
smrt".
Pro nás je to sice jen kulturně cizí legenda, jedna z mnoha legend, cizí nám
stejně jako třeba eskymácké pohádky nebo báje rudochů ze Svazu šesti
kmenů. Zato
v anglosaské kultuře sedí artušovský mýtus pevně a tvrdě, je s touto kulturou
zcela spjat. A je - to je třeba říci - poměrně málo pohádkový. Je
kvazihistorický. Dodnes se v Anglii vážně diskutuje, zda se Camelot nalézal na
místě dnešního Winchesteru, dokonce se tam snad i organizují vykopávky. Dodnes
jsou Tintagel nebo Glastonbury místy sjezdů různých maniaků, postdruidů a
psychomedievalistů. Bylo by nepochybně příliš velkým
zjednodušením číst jedním dechem "Pána prstenů" a
"Artušovu smrt", bylo by
zjednodušením objevně zahalekat, že Artuš je Aragorn, Anduril je Excalibur, že
Prsten je Grál, Frodo je Galahad, Merlin Gandalf a Sauron spojením Morgany LaFay
a divokých Sasů poražených u Mount Badon (na Polích Pellenoru). Nelze si však
nepovšimnout podobenství v hlubší vrstvě obou děl a faktu, že celá fantasy těží
z artušovského mýtu v jednom základním kánonu, v leitmotivu boje Sil Dobra a
Pokroku představovaných Artušem, Merlinem, Excaliburem a Kulatým stolem, a
Silami temnot zosobněných Morganou, Mordredem a jejich
společníky. Legenda o Artušovi se stala nejen archetypem,
pravzorem fantasy, nýbrž i polem působnosti autorů, kteří raději tvůrčím
způsobem využili mýtus sám, než aby na něm stavěli "vlastní"
nápady. Především
je tu třeba jmenovat T. H. Whitea a jeho román " The Once and Future King",
standardní dílo "camelotské" fantasy. Další událostí bylo vydání "The Mists of
Avalon" od Marion Zimmer Bradleyové. Mezi dalšími autory tohoto podžánru můžeme
jmenovat - podstatně tišeji než dva dříve zmíněné - Gilliana Bradshawa, Petera
hanrattyho a Stephena R. Lawheada. naposledy se připojila Diana L. Paxsonová se
zajímavým, byť za "Mlhami Avalony" beznadějně zaostávajícím dílem "The White
Raven".
Gandalf na
hrad!
Máme tedy první kořen,
root fantasy - je to archetyp artušovské legendy. Ale fantasy není
strom s jediným kořenem. nezískala si popularitu jen proto, že hrála na zvučné
struny spjaté s kulturou. Získala si popularitu, jelikož byla žánrem určitého
ČASU. Či přesněji - časů. Způsobu, jakým autoři fantasy reagovali
na časy, v nichž jim bylo žít. Připomeňme si - exploze fantasy na přelomu
šedesátých a sedmdesátých let, kdy byla tato literatura přijata a pozvednuta na
roveň symbolům jako Beatles, květinové děti, Woodstack, byla reakcí na střelbu v
Dallasu, na Vietnam, na technizaci, otrávení životního prostředí, na rozkvět
náboženství welfare state, propagovanou šosáckou částí společnosti, na
kult lenivé spotřeby před televizní obrazovkou, z níž plyne "Bonanza", "Dallas"
či jiný opus na American Way of Life. V té době se rodí jiný kult -
kult vzdoru. Na zdech stanic metra se objevují optimistické nápisy "FRODO
LIVES!" a "GANDALF FOR PRESIDENT!". Novinový článek o nesmyslném ničení
životního prostředí má titulek "Another Bit of
Mordor!". Samozřejmě, v té době se objevuje i exploze dravé,
vzpurné či varovné SF, ale má daleko k popularižtě fantasy. Neboť čtenář začíná
chápat a cítit vzrůstající touhu utéct z té hnusné a děsivé každodennosti, od
panující bezduchosti a necitu, od odcizení. Chce utéct před "pokrokem", protože
už to není pokrok, nýbrž "Road to the Hell", jak o mnoho let později zazpívá
Chris Rea. Sejít z té cesty alespoň na několik chvil, ponořit se do četby, utéct
do Země Nikdy-nikdy, aby se spolu s hrdiny vydal do Šedých hor, kde zlato, jak
známo, není. Aby po boku věrných druhů svedl boj se Silami temnot, neboť tyto
Síly temnot, tento Mordor, který na stránkách příběhu ohrožuje fantastický
svět,symbolizuje a zosobnňuje ty síly, které v reálném světě ohrožují
individalitu - a snění. Eskapismus vyvěrající z takových snů je
však eskapismem melancholickým. Přece to, co se kolem nás děje, se nedá sněním
zadržet ani změnit. A tady se znovu vracíme k Legendě Kulatého stolu. Neboť
legenda o Artušovi přece je smutná a melancholická, je - jak by jistě řekl Lem -
legendou s "nenulovým součtem". Vzpomeňme si: Artušova smrt z ruky Mordreda
znemožní vytvoření Království Dobra, Světla a Míru. Grál, místo aby spojoval,
rozděluje a antagonizuje Rytíře Kulatého stolu, dělí je na hodné a nehodne
dotknout se Svatého kalicha. A pro toho, který je znich toho nejvíce hoden, pro
Galahada, znamená setkání s Grálem rozloučení se světem. Lancelot se zblázní,
Merlin se dá ošálit a uvěznit Nimuí. něco končí, končí epocha. Starší Lid Velké
i Malé Británie, elfové a jiné rasy musí odplout na Zábad, do Avalonu či
Tir-Nan-Ogu, neboť v našem světě již pro ně není místa. V
podstatě řečeno tu příliš necítíme "homeostat pohádky". A boj
Dobra se Zlem? V legendě zlo netriumfuje bezprostředním a očividným způsobem -
Mordred umírá, Morgana LaFay prohrává. Ale Artušova smrt - to přece všichni víme
- musí způsobit zkázu králových báječných plánů. Nepřítomnost následníka musí
způsobit chaos, boj o moc, anarchii, temno. Ale zároveň je Merlin
věčný a jednou se vrátí - jako Gandalf? Tak tedy GANDALF FOR PRESIDENT. Z
Avalonu se vrátí i Artuš, který je také The Once and Future King. A
vrátí se tehdy, až s naším světem bude opravdu zle, očistí jej od zbytků Mordoru
a tehdy zavládne mír, soulad a věčné štěstí, viribus unitis pod
božskými (čarodějnickými) auxiliemi.
Vyzvaný -
stíhaný
A právě onu lyrickou
melancholii, smutek plynoucího času a pomíjející éry zmírněný optimismem a
nadějí krásně využil Tolkien v "Pánu prstenů". Výše podepsanému tekla slza z
očka, když Šedý koráb odvážel Froda z Šedého přistavu a popotahovalo se, ach,
popotahovalo, když Sam Gamgee oznámil Růžičce Cottton, že se právě vrátil. Ano,
ano. Z šedého přístavu. Na Západ. Do Avalonu. Ano, ano. Mistr Tolkien se svezl
po artušovském archetypu jak donský kozák po stepi. Ale co - byl První a Velký.
Kdo se později vydal stejnou archetypickou stopou, dostal nálepku napodobitel. A
jak ji mohl nedostat? Archetyp to byl přece stejný. A stále stejný
je. K dobru je třeba Mistru Tolkienovi připsat. že řečený
archetyp využil tak znamenitě, vložil do jeho přetvoření v příběh pochopitelný
součastníkům tolik dřiny, že... stvořil vlastní archetyp, archetyp Tolkiena.
Zopakjme experiment, sáhněme opět po fatasy knížce z naší poličky a uvidíme, o
čem je. Takže v jednom více či méně vesnickém okolí žije si
hrdina a má se k světu. Náhle se objeví tajemná bytost, obcykle čaroděj, a tento
čaroděj našemu protagonistovi oznámí, že musí medle vyrazit na velkou výpravu,
neboť v jeho rukou - toho protagonisty - leží osud světa. Neboť Zlo se rozhodlo
zardousit Dobro a jediné, co může Zlu účinně vzdorovat je magické Támdleto.
Magické Támdleto je Ukryté Támdle, čertví kde, určitě v Šedých horách, kde
zlato, jak známo, není. Vyzvaný vykulí oči, neboť ho ani v
nejsmělejších snech nenapadnlo, že v jeho rukou bude ležet osud světa. Trochu se
čarodějovi zdráhá uvěřit, když vtom jej povinně drapnou Černí vyslanci Zla a on
před nimi musí prchat. Prchne na Dobré místo, kde má chvíli klidu a také se tam
dovídá o Legendě a Osudu. Nu, co se dá dělat. Protagonista se musí vydat na
velkou Výpravu, shodně s mapou, kterou autor prozíravě umístil na počátek knihy.
Mapa obsahuje bohatě rozeseté Hory, Hvozdy, Bažiny a Pouště se Strašlivými
názvy. Nevadí, že Hlavní stan Nepřítele, kam je třeba dojít, je umístěn na
severním či východním kraji mapy. Buďme si jisti, že hrdina pocestuje klikatě,
protože musí navštívit všechna Strašlivá místa. Chodit rovně je ve fantasy
zakázáno. Hrdina nemůže cestovat sám, proto se mu narychlo smontuje Družina -
spolek malebných a charismatických postav. Začíná Výprava, klikatě, samozřejmě,
a děsuplná dobrodružství ve Strašlivých místech střídá idyla odpočinku v Místech
přátelských. Konečně dochází k final showdown v Sídle Zla. Tady jednoho
ze členů Družiny klepne pepka, ale zbytek vítězí. Zlo je poraženo, alespoň do
chvíle, než si autor zamane napsat další díl - neboť pak se Zlo "obrodí a bude
potřeba začít da capo al fine. Výše uvedený, záměrně
zjednodušený a posměvačný glajchšalt měl za úkol přenést nás k dalšímu tématu -
k faktu, že celá mohutná vlna posttolkienistické fantasy je žánrem nepříliš
objevným, šablonovitým, brakovým, mizerným a obecně nevhodným, aby se o něm
vážně diskutovalo. Takový je totiž názor kritiky. K výše uvedenému názoru pak
krom právě vysmátého opakování motivů po Tolkienovi a artušovském archetypu
vůbec přispívají ještě dva prvky - chorobný sklon fantasy autorů lepit
mnohadílné ságy a... obálky knížek.
Čelem k
nadšenci
Začněme obálkami. Obálka
knížky, to je její vizitka. Nenamlouvejme si, že kritici jsou schopni přečíst
všechno, co vyjde - nejsou a taky nečtou. Čtení není podmínkou sine qua
non pro psaní recenzí. Stačí se podívat na obálku. Je-li na ní, kupříkladu,
název vymalován písmem zborceným krví a níže se šklebí vyceněná tlama s
vyvaleným očima - je hnedle zřejmé, že je to lacitý splatterhorror,
jinými slovy - pardon my french - sračka k pohledání. A je-li na obálce
polonahá slečna v objetí hrdiny s bicepsy lesknoucími se nátěrem Oil of Ulay či
z jiné Jojoby, a má-li tento hrdina v ruce jatagan, přičemž se na to všechno
shůry šklebí drak vzhledem připomínající vyhládlého leguána, máme co dělat s
mizernou fantasy, s "pulpem" a brakem a takto je třeba napsat recenzi. A trefí
se, trefí, do samotného středu, tak, že by Kevin Costner z Sherwoodkého lesa
záviděl. Proč? Nedá se netrefit! Protože ten střed je veliký jako Kulatý stůl
krále Artuše, u nějž společně zasedalo sto padesát rytířů, nepočítaje v to
královnu Guinewru a její fraucymór. Proč tomu tak je_ Proč -
otáže se někdo - vydavatel sám, vlastní rukou, lepí na knihu ten "cejch", tu
etiketu braku? Odpověď je prostá. Vydavatel míří na takzvaného NADŠENCE. A
takzvaný NADŠENEC chce na obálku Borise Valleja, chce nahaté hýždě a poprsí,
která div nevybuchnou zpod pancéřové podprsenky. NADŠENEC ve fantasy nehledá
smysl, kterýžto smysl by zakvílel, že do boje nikdo netáhne v děrované zbroji,
jelikož v takovéto zbroji je nejen nebezpečné bojovat, nýbrž třeba i jen
prodírat kopřivami hustě zarůstajícími úvozy Temných hvozdů a Šedých hor, kde
zlato, jak známo, není. A s nahou - excusez le mot - prdelí se dá dělat
jen jedno a to není ani "heroic" ani "fantasy". Ve většině
případů. Fantasy působí dojmem, jako by se natolik polekala
kritiků, že ve svém rozvoji začala používat zvláštní mimikry - jako by se vzdala
všech nároků a zcela zanechala boje o místo na slunci, čili na seznamu děl
nominovaných na Huga, Nebulu nebo alespoň International Fantasy Award. Fantasy
nepotřebuje uznání - stačí jí davy NADŠENCŮ, kteří bez rozmyslu kupují vše, co
vyjde. Fantasy má svou pevnou a věrnou spotřebitelskou skupinu a stará se jen o
ni. Nejlepším příkladem dbaní na její chutě jsou slavné cykly, fantasy série,
hrůzné kobyly s děsivým množstvím dílů. Relativní rekord zde
zřejmě drží jakýsi Alan Burton Akers, jehož cyklus "Scorpio" dosáhl více než
čtyřiceti dílů. Slušně je na tom i ten starý páprda Piers Anthony se svým
"Xanthem" - nasekal ho rovných třináct dílů a ještě zvládl přidat sedm kusů
cyklu "Apprentice Adept", čtyři "Taroty" a mnoho dalších knih a cyklů. John
Norman, o němž ještě bude řeč, má na svědomí nějakých jedenáct dílů cyklu
"Gror". Skromějších autorů, kteří se spokojují s pětidílnými, čtyřdílnými a
třídílnými cykly je nepsočet. Naneštěstí. Proč naneštěstí, zeptá
se někdo. Ano, proto, že až na vzácné vyjímky začínají být všechny zmíněné
kobyly těžké, opakující se a nudné už v kole druhé, třetí, maximálně čtvrté
knížky. Tenhle názor sdílají i NADŠENCI, kteří masově nakupují cykly, táhnoucí
se jako smrad za všeobecným zájmem, protože si umanuli, že se musí dozvědět, jak
to skončí. Kritici a porotci prestižních cen, jak už jsme řekli, nad těmito
ságami lámou hůl, protože je nejsou sto sledovat. Já sám, a mám se za pilného
kontrolora fantastických novinek, někdy mávnu rukou a nekoupím si šestý díl
nějakého cyklu, když mi nějak uteklo předešlých pět. A mnohem, mnohem častěji
rezignuji na koupi dílu prvního, když se na mě z obálky šklebí varování: "First
Book of the Magic Shit Cycle". Také se mi stává, a to nezřídka, že si koupím
"Book Three" a jsem na vrcholu blaha, že jsem si nekoupil předchozí dvě a také
mám nezvratnou jistotu, že si nekoupím ani tři další. Bohužel, nobody's
perfect - právě čekám, a přešlapuji přitom, na desáty díl "Amberu" od
Zelaznyho. A vím, že budu rozčarován. Je to stejné jako s krásnou slečnou -
zkušenosti nás učí, že jsou všechny stejné, ale co z toho; neodoláš, člověče,
neodoláš.
Honba za
mamonem?
Zajímavé je, že většina
autorů mastících ty příšerné ságy jsou schopní, zruční a zkušení spisovatelé. Co
je příčinou, že tací dobří spisovatelé práskají díl za dílem a táhnou cykly jako
žvýkačky, místo aby své nápady vrhli na něco úplně nového; místo aby se pustili
do něčeho objevného, od něčeho, co by vypálilo rybník kritikům a nepřátelům
fantasy, věčným posměváčkům a tlučhubům? Myslím, že znám odpověď. Autoři se
zamilovávají do svých hrdinů a aneradi se s nimi loučí. I když cítí, že už
postavy vyždímali do poslední nitky, píší další díly o jejich dětech (Roger
Zelazny, Piers Anthony a cítím, že ani Eddings nevydrží). Autoři
se zamilovávají do svých "světů" a jejich map. Jsou-li na mapě Šedé hory a
postavám nestačilo pět dílů ke zjištění, že tam zlato není, napíšeme šestý. A v
dalším, sedmém, spatříme sousední arch mapy a dozvíme se, co je na sever od
Šedých hor - a to je nepochybně - pardon my french - Planina Šedého
hovna. A nakonec - autoři lenivějí a už se jim nechce myslet.
Autoři jsou omezení pitomci, kteří kdyby se rozkrájeli, nevydupají ze sebe nic
originálního a jsou nuceni omílat obehraná schémata. A především jsou autoři
vypočítavé bestie a jde jim o prachy, jaké se platí od dílu. Piers Anthony
protahuje "Xanth", cyklus, při jehož čtení bolí nudou žaludek i hemeroidy,
protože dostane na každý díl vydatnou zálohu. Autoři jsou arogantní bestie,
přesvědčené, že čtenář koupí vše, co nadepíšou svým jakž takž proslulým
jménem. Všechno tohle sepsal chlápek, který produkuje "ty
Zaklínače". Až dosude se chlápek produkující "ty Zaklínače" zdá
být na straně protivníků fantasy, kteří dokazují - v čele s Markem Oramusem -
"úpadek žánru". Nu dobrá, žánr ve svém celku vskutku značeně upadl. Nemohu však
souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že příčinoutohoto úpadku je fakt, že děj se
odehrává na vymyšlených světech a hrdinové nosí meče. Nemohu říci nic jiného,
než prohlásit, že hard SF, kyberpunk i political fiction jsou zrovna tak
upadající - ve svém celku. nikdo mě nepřesvědčí, že svět zničený válkou nebo
živelnou pohromou, kde bojuje každý s každým a všichni s mutanty, je lepší než
Země Nikdy-nikdy, kvazifeudální svět, kde bojuje každý s každým a pořádají se
hony na gobliny. I kdybyste mě bili, neuznávám nadřazenost cesty hvězdoletem na
Tau Ceti před výpravou do Šedých hor, kde zlato, jak známo, není. Vzbouřený
palubní počítač pro mne nemá větší dějovou hodnotu než zrádný čaroděj a žádný
laser-blaster si u mě automatický nestojí lépe než meč, halapartna nebo okovaný
cep. A nadřazenost Pirxe či Endera na Conanem pro mě nevyplývá z faktu, že první
dva nosí skafandry, zatímco třetí bederní roušku.
Le Guinová kontra
Tolkien
V moderní fantasy však lze
pozorovat jistý trend, snahu vymanit se z artušovsko-tolkienovského schematu,
touhu propašovat mezi "fantastickými" rekvizitami obecné a vážné úvahy a pravdy.
Hlavní trend - abych neřek "mutace" fantasy, k níž dochází, má zajímavý
charakter - je téměř výhradně doménou autorek. Ve fantasy
posledních let panuje rozhodná převaha píšících žen. Pomineme-li nezlomné autory
ság, jako například řečeného Pierse Anthonyho a parodisty jakým je Terry
Pratchett, po bitevním poli se nám ještě potácí David Eddings, který nedávno
vrhl na th poslední (?) díl cyklu "Malloreon" (kéž by :-( - Galain) a
poslední díl "Ellenium". Bojují ještě Tad Williams a Charles de Lint. Roger
Zelazny konečně v těžkých bolestech porodil poslední (?) "Amber" a Terry Brooks
novou "Shanaru". Zbytek - a je jich nespočetně - jsou
ženy. Revoluci zahájila ursula Le Guinová, která v celém svém
nikoli pranepatrném díle spáchala v podstatě jen jednu klasickou fantasy - ale
zato takovou, díky níž stanula na stupních vítězů vedle Mistra Tolkiena. Jde o
trilogii Zeměmoří, Earthsea. Paní Le Guinová se s děsivou lehkostí vymanila z
Tolkienovského pravidla a minula artušovský archetyp. Dala před nimi přednost
symbolice a alegorii. Ale jaké? Pohleďme pozorně. Už sám
Archipelag Zeměmoří je hlubokou alegorií - ostrovy rozeseté po moři jsou jako
osamělí, odcizení lidé. Obyvatelé Zeměmoří jsou izolovaní, osamělí, uzavření do
sebe. Jejich stav je takový a ne jiný, protože něco ztratili - k plnému štěstí a
psychické vyrovnanosti jim chybí ztracená Runa králů z prasklého Prstenu Erreth
Akbe. Osamění a odcizení obyvatel Zeměmoří se projevuje skrýváním
jejich pravých jmen - skrýváním pocitů. Vyjevení pocitů, zrovna jako vyjevení
jména, činí člověka bezbranným, vystavuje jej napospas ostatním. Elita Zeměmoří,
čarodějové z Roke, překonávají po etapách obtížnou, přimo zednářskou iniciaci,
aby dosáhli dokonalosti - ta se mezi jiným projevuje tím, že schopný čaroděj
dokáže bez obtíží rozeznat skutečné, tajné jméno člověka či věci, a tím získat
moc na bližním nebo hmotou. Ale Zlo - v knize zosobněné postavou gebbetha - bez
obtíží zjistí Gedovo pravé jméno. Věnují tedy čarodějové léta studií jen na to,
aby se vyrovnali Zlu? V prvním dílu trilogie máme klasický
problém Dobra a Zla, a máme tu i hrdinovu výpravu (anglicky quest). Ale Gedův
quest se liší od obyčejných výprav do Šedých hor - Gedův quest je alegorie, jsou
to věčné rozchody a rozloučení, věčná samota. Ged bojuje sám se sebou o
dokonalost a se sebou samým svádí i poslední, finální boj, boj symbolický -
zvítězí, když se sjednotí s prvkem Zla a tak vlastně přijme dvojakost lidské
přirozenosti. Získává dokonalost, přijímaje fakt, že úplná dokonalost je
nedosažitelná. Pochybujeme i o Gedově získané dokonalosti a máme proč. Po románu
"Čaroděj Zeměmoří" (Wizard of Earhsea) následují "Hrobky Atuanu" (The Tombs of
Atuan). "Hrobky Atuanu" nás zavádějí ještě hlouběji do zákrutů
psychiky, přímo tam, kde nás chce autorka mít. Máme tu atuanský labyrint,
převzatý z archetypu, z Mínosova krétského labyrintu. Jako krétský labyrint, má
i labyrint Atuanu svého Minotaura - ale není to netvor ve stylu klasické
sword and sorcery, tvor, který ryčí, prská, kope a trhá uši, přičemž se
zlověstně pochechtává. Na to je paní Ursula příliš inteligentní. Minotaurem
atuanského labyrintu je čisté a koncentrované Zlo. Zlo ničící psychyku - zvláště
psychiku nehotovou, nedokonalou, nepřipravenou na takové
setkání. A do tohoto labyrintu pyšně vchází Ged, hrdina, Theseus.
A jako Theseus je Ged odkázán na Ariadnu. Neboť Tenar je tím, co hrdinovi
schází, bez čeho je neúplný, bezbraný, ztracený v symbolické spleti chodeb,
umírající žízní. Ged žízní alegoricky - nejde tu o tekunitu, nýbrž o animu -
ženský prvek, bez něhož je psychika nedokonalá a nedokončená, bezradná vůči Zlu.
Ged, slavný Dragonlord, mocný mág, se náhle stává vyděšeným dítětem - v
pokladnici labyrintu, ve tmách prosáklých dechem Zla jej zachraní dotek Tenačiny
dlaně. Ged jde za svou aminou - protože musí. Protože právě nalezl ztracenou
runu Erreth Akbe. Symbol. Grál. Ženu. Opět tu působí archetyp.
Jako Theseus, i Ged Opouští Ariadnu. Nyní Tenar vzrůstá do mohutného symbolu, do
velmi současné a velmi feministické alegorie. Alegorie ženskosti. Kultovní
panenství střežené sklášterním řádem a první muž, ktery rozvrátí poskládaný
svět. Tenar vyvádí Geda z labyrintu - pro sebe, přesně tak, jako to udělala
Ariadna s Theseem. A Ged - jako Theseus - to neumí docenit. Ged nemá čas na
ženy, musí přece napřed dosáhnout "Nejvzdálenějšího pobřeží" (The Fahrthest
Shore - název třetího dílu). Ženská amina mu není potřebná. nechá ji tedy, i
když se rád těší myšlenkou, že na něj někdo čeká, myslí na něj a stýská se mu po
ostrově Gont. Těší ho to. Jak je to odporně mužské! Po
osmnáctileté odmlce píše paní Ursula "Tehanu", další díl trilogie, další
pokračování své alegorie ženskosti - tentokráte triumfující. Paní Ursula byla
vždycky bojovná feninistka. Kdo nevěří, a najdou se tací, ať si přečte sborník
jejích esejů s názvem "Jazyk noci" (The Language of the Night). Paní Ursula
nikdy neodpustila svým vydavatelům, že ji na počátku kariéry požádali, aby se
podepisovala enigmatickým "U. K: Le Guin". Nikdy nedarovala Andre Norton a
Julianě May, že se skrývaly za mužskými pseudonymy. V "Tehanu" -
jak se dalo čekat - přileze zlomený a zničený Ged ke své animě po kolenou a ona
už tentokrát ví, jako ho zadržet, do jaké role jej postavit, aby se pro něj
stala vším - nejdůležitějším smyslem i cílem života, aby tento bývalý Arcimág a
Dragonlord zůstal po jejím boku až do konce svých dnů a ještě přitom radostí
kvičel jako prase. A naduté čaroděje z Roke čeká neveselá budoucnost - práce ve
firmě s ženskou na postu ředitele. Ojoj-joj-joj-joj!
Synové amazonek,
dcery gigantů.
Jak již bylo řečeno,
"Tehanu" přišlo pozdě a v takzvané mezičase se přezs knihkupecké regály
převalila vlna feministické fantasy. S jediným společným tématem - ženou ve
světě mužů. Ženou ve světě Conanů, jako ženou ve světě Fordu, Rockfellerů a
Iaccocců. Ne horší, spíše lepší. S námahou, po těžkém boji, ale lepší. Žena,
hrdinka Marion Zimmer Bradleyové, C. J. Cherryhové, Tanith Leeové, Barbary
Hamblyové, Patricie McKillipové, Julian Mayové, Diany Paxsonové, Mercedes
Lackeyouvé, Jane Yolenové, Pauly Volsky, Susan Dexterové, Patricie Kennealyové,
Friedy Warringtonové, Jane Morrisové, Sheri Tepperové, Jenifer Robersonové,
Margaret Weisové, Phyllis Eisensteinové, Judith Tarrové a
dalších. "Dámská" fantasy je odrazem bojujícího feminismu přelomu
šedesátých a sedmdesátých let, boje žen o equal rights, která prý
nechtěli ženám dát muži, tehdy nazývaní mužské šovinistické svině, ve zkratce
MCP, male chauvinist pigs. Jak to, zaječely sborem autorky a za nimi
čtenářky, to nás kromě každodenní diskriminace mají ti MCP utlačovat i v Zemi
snů, v Never-Never Landu? Cožpak ani tam není útěku? Ano, ukázalo
se, že není, neboť dříve do Never-Never Landu utekli "mužští" autoři. Již
praotec Conan šílel po Zemi snů s mečem a... pomiňme mlčením, s čím ještě. Neboť
tvůrce Conana a jeho dědicové utekli do snů... před ženami. Conan a jeho
pobratimové jsou vysněnými ideály autorů, zosobňující jejich sny. Byli to
hrdinové, které vtipný Stephen King definaoval krátce, ale tak výstižně, že
musím citovat v originále: ...strongthewed barbarians whose extraordinary
prowess at fighting is only excelled by their extraordinary prowess at
fucking. Příběhy o takových hrdinech, dodává King, působí
pouze na impotentní slabochy, duševní trosky, vaginofóby, lidi nesmělé a
zakomplexované, kteří se rádi identifikují s hrdinou vzrůstu sedmi stop, který
si mečem prosekává cestu hordou nepřátel na alabastrových schodech zborcené
svatyně a přes volné rameno se mu pohupuje spoře oděná
kráska. Rekord zde drží Johnd Norman, z jehož cyklu "Gor" čiší
ohavné a zřejmé komplexy a problémy, s nimiž by měl autor co nejrychleji pádit k
sexuologovi, než mu přerostou do maniakálního stavu. I v jiných povídkách a
románech sice bývají hrdinové podle Kingovy definice mužství a svou archetypální
mužnost samozřejmě dokazují mlácením nepřátel po hlavách a hravým dobýváním
všech žen, které před nimi neutečou do vrcholku stromu. Avšak tito hrdinové se
zabývaji i něčím jiným - zachraňují před zkázou světy a království, hledají
magické artefakty, hubí draky. U Johna Normana hrdinové pouze a výlučně
znásilňují. A žena musí být u Johna Normana před znásilněním spoutána, zakována
do želez, zmrskána a ocejchována žhavým železem. Klinický případ vaginální fóbie
obohacené komplexem slabocha, který se bojí přiblížit k ženě, která má volné
ruce a může jeho namlouvání rázně odmítnout.(4) V románech
feministické fantasy se ženy vymaňují z conanovsko-gorovského schématu. Dovedou
drzého otrapu praštit mečem či zaklínadlem a pokud je někdo dokonce znásilní,
běda mu, draze za to zaplatí. nejpozději v pátém díle ságy. Některé autorky to
už trochu přehánějí. Hrdinky cyklu "Vows and Honor" od Mercedes Lackeyové,
válečnice Tarma a čarodějka Kethry, jsou znásilňovány přímo cyklicky, začasté
hromadně, a vždy se vzpamatují a mstí. Pár stránek textu o ničem a da
capo. Několik dalších stran a máme tu Tarmu a Kethry sedící u ohně a
vzpomínající na dávna znásilnění. Banální popis přírody a máme tu třetí, zcela
náhodou znásilněnou ženu, a Tarma s Kethry se mstí ze solidarity. Jezus
Maria. V trilogii "Last Herald Mage" od téže autorky je hrdinou
Venyel, chlap. Koupil jsem si to, zvědav, co nám autorka poví o mužích. Nu, je
toho hodně. Venyel má na muže dosti zvláštní erotické sklony a autorka div
nevyletí z kůže, aby čtenáře přesvědčila, že to je právě to, co mají tygři
nejraději. Odpustil jsem si koupi dalších dvou dílů, zděšen perspektivou, co v
nich hlavního hrdinu ještě čeká. V podobně typickém cyklu "Lythande" od slavné
Marion Zimmer Bradleyové je hrdinou čarodějka ukrývající své pohlaví pod mužským
převlekem. Magička dokončí svá čarodějná studia převlečená za muže, jinak by
totiž nedosáhla imatrikulace. Průhledná alegorie odříkání ženy, která se
rozhodla udělat kariéru ve firmě Tank Xerox. Dávám přednost
"Tootsie". Když už je řeč o Marion Zimmer Bradleyové, právě ona
je promotorkou známého cyklu "Sword and Sorceress", čili - pozor! - "Mečem a
dámskou magií" (překlad můj a velmy volný). Sborníků povídek tohoto cyklu vyšlo
již devět a mají s k světu. Je to - pokud jde o fantasy - jediné opravdu dobré a
jisté místo zdařilého startu pro debutanty a začínající spisovatele. Či spíše
spisovatelky, zvážíme-li leitmotiv. Autory tam sice občas také
pouštějí, ale viz výše. Musí sklonit hlavu a ohnout kolena, musím jim změknout a
klesnout... mužská pýcha. Budoucnost žánru tedy vidím jako na dlani.
Fantasy v
Polsku
V Polsku je fantasy doménou
autorů mladých jak věkem, tak zkušeností. A to je po čertech vidět. Naše fantasy
- to jsou chaotické, špatně slepené obrazy, z nichž dýchá fascinace násilím a
sexem, přičemž obě tyto fascinace jsou infantilně chápané a rovněž infantilně
popsané. Ale jelikož jsou určeny infantilnímu čtenáři, nalézají potlesk i
oblibu. Autor i čtenář si spolu v tomto přirozené prostředí vegetují v dokonalé
symbióze. Kdo nevěří, ať se rozhlédne. Autoři, jejichž výsledky
na poli klasické - či neklasické - SF jsou zajímavé, objevné a vůbec
pozoruhodné, začínají tvořit parádní "Hloupé Honzy", jen se dotknou fantasy.
Příznačné? Ovšemže je to příznačené. Neboť dotyční autoři znají kánon SF, na
kterém vyrostlí, jejíž četba je fascinovala a v níž se snažili najít poselství a
hlubší smysl. Znají SF jako TVŮRČÍ METODU. Znají všechny odstíny a jemnosti
žánru, vědí, že s sebou nese něco víc než radostné popisování Bug Eyed Monsters
přilétnuvších z kosmu a prahnoucích po vládě nad Zemí, naší krvi a našich
ženách. Bohužel - opakuji - v případě fantasy jim znalost kánonu
chybí. A metody. Chybí jim metoda. Zbyl jen Hloupý Honza. A
proto nemáme fantasy, která by mohla konkurovat Tolkienovi, Le Guinové, Jacku
Vancemu, Patricii McKillipové, Donaldsonovi nebo Eddingsovi. Máme takovu,
řekněme, splatter-gore-fuck and puke fantasy. Fantasy pro ty, kterým ke
snění stačí představa, jak mlátí soupeře po hlavě nebo po ledvinách, napichují
ho na ostří nebo na kůl, případně skočí na svou vyvolenou a dlouho a vytrvale se
na ní svíjejí, zatímco ona stéha rozkoší a drásá jim nehty záda. Fantasy pro ty,
kterým útěk do právě takových a ne jiných nů udělá co nejlépe. Co
naplat, každý má takový útěk, jaký si zaslouží.
Berlín, listopad
1992
Poznámky:
1) Tento obrovský úspěch a tokienománie
vznikly v USA vzdor autorovi i jeho agentu, kteří nesouhlasili s levným
brožovaným vydáním. Lze tedy směle tvrdit, že k rozkvětu fantasy došlo díky
vydavatelskému pirátství. Pirátem byl, mimochodem řečeno, v žánru velmi
zasloužilý Donald A. Wollheim. 2) Autor se omlouvá, ale přestože
v tomto textu tu a tam uvádí citáty, nebude uvádět žádné odkazy, protozč "Viz" a
"Dosl. cit." ho smrtelně nudí. 3) Autor si uvědomuje, že takové
názory si přímo říkají o to, aby se s nimi polemizovalo. Autor se omlouvá a
zároveň prohlašuje, že na žádné polemiky nezareaguje, protože nemá čas na
hlouposti. 4) Autor si je vědom reklamy, jakou zdarma děla Johnu
Normanovy i faktu, že všechny pulty v Polsku brzy zaplaví cyklus "Gor". Co
dělat, signum temporis.
P.S. No dobře, tady je můj seznam, moje
soukromé "12 nej...". Po Tolkienovi a Le Guinové následují: Stephen R. Donaldson
"Thomas Covenant", T. H. White "The Once and Future King", Peter S. Beagle "The
Last Unicorn", Roger Zelazny cyklus "Amber", Marion Zimmer Bradleyová "The Mists
of Avalon", Jack Vance "Lyonesse", Tanith Leeová "Birthgrave", Patricia
McKillipová "Riddlemaster of Hed" a "The Forgotten Beasts of Eld", David Eddings
"Belgariad" a cyklus Fritze Leibera "The Sword of..." čili Fafhrd a Šedý
Kocour.
přeložil Michael
Bronec
do HTML přepsal Galain
|