Zaklínač jako sexuální idol
Ondřej Šmejkal

Protože Sapkowski se z naprosté většiny věnuje jednomu zcela konkrétnímu zaklínači, budu tak činit i já. Pouze občas se pokusím něco vztáhnout na zaklínače jako takové. Dá se říci, že Sapkowského svět je pro volnou lásku a sexu takřka ideální. Stojí za povšimnutí, že v něm krásné a přitažlivé ženy výrazně převažují nad těmi obyčejnými či snad dokonce vysloveně ošklivými. Snad jedinou ohavnou příslušnicí něžného pohlaví v celé sáze je vychrtlá markýza Mathilda de Nementh-Uyran z Claremontu:

(Věž vlaštovky, str. 146, 147: 
Žena byla hubená a světlovlasá, měla mírně zahnutý nos a úzké rty. Na sobě měla toaletu pistáciové barvy s velmi hlubokým výstřihem. V jejím případě to nebyl nejvhodnější šat - dekolt odhaloval jen svraštělou, pergamenovou kůži, pokrytou tlustou vrstvou líčidla. (...) Měla chraplavý, propitý hlas, kterému se marně snažila dodat sexuálně vyzývavého zabarvení.)

Tolik k ohavnostem, nadále se budeme soustředit jen na ženy krásné. Těch je v Sapkowského díle místy až podivuhodný dostatek. Navíc se většinou jedná o ženy inteligentní, emancipované, nezřídka dokonce velmi dominantní (upozorňuji, že nemám na mysli pouze čarodějky). Někteří amatérští freudisté na základě tohoto faktu vypracovali panu Sapkowskému poměrně nelichotivý psychologicko-sexuální profil. Já osobně se necítím být dostatečně fundovaný k tomu, abych jejich ideje potvrzoval či vyvracel.

Ale přejděme konečně k zaklínači. Prošel jsem povídky i ságu a vypracoval jsem tento jmenný seznam:

- Renfri, princezna
- Vea, zerrikánská válečnice
- Yennefer z Vengerbergu, čarodějka
- Essi Daven zvaná Očko, folková hvězda
- Triss Ranuncul, čarodějka
- Lytta Neyd zvaná Korál, čarodějka
- Shani, studentka medicíny
- Fringilla Vigo, čarodějka

To jsou ženy, se kterými Geralt prokazatelně spal. Číslo osm možná někomu přijde nízké, zejména pokud má být řeč o sexuálním idolu. Je ovšem nutné podotknout, že:
1) Je řeč pouze o prokazatelných sexuálních partnerkách. O Geraltově životě toho zejména z období před ságou nevíme mnoho, známe pouze útržky z povídek.
2) Geralt při svém hektickém způsobu života prostě nestíhal souložit se všemi ženami, které se mu nabízely. Toto platí naopak zejména pro období popsané v sáze.

(Křest ohněm, str. 242: 
"Tvůj zaklínač," zakroutila Francesca nevěřícně hlavou, "toho během jediné hodiny vyvedl víc než mnohý jiný za celý život. Ve zkratce: Dijkstrovi zlomil nohu, Terranovovi usekl hlavu a nemilosrdně povraždil asi deset Scoia`tael. A abych nezapomněla, probudil nepotlačitelné vzrušení Keiry Metz." 
"Strašné," přehnaně spráskla ruce Yennefer. 
"Doufám, že se Keira už vzpamatovala a že mu to nemá za zlé. To, že ji vzrušil a následně neosouložil, bylo bezpochyby zaviněno nedostatkem času, a ne úmyslným opomenutím. Ujisti ji o tom, prosím, mým jménem.")

Pokud mluvíme o sexuálním idolu, je kromě počtu partnerek zajímavé také jiné číslo - rychlost, s jakou dokáže dotyčný "idol" ženy sbalit. V tomto ohledu je Geralt skutečně přeborníkem. Většinu partnerek dokáže dostat do postele během pár dnů, častěji však dokonce během pár hodin od jejich seznámení. Jako příklad použiji Renfri. Geralt se s ní navečer poprvé vidí, prohodí pár neutrálních vět, pak odejde na večeři a následně ji najde ležet ve své posteli na svém pokoji, ke všemu svolnou. Geralt však nikam nespěchá, ještě dobrou hodninu si kazí rychlostní průměr konverzací (překvapivě především o zabíjení, včetně vzájemného vyhrožování). Teprve o onu hodinu později, když se před ním začne Renfri sama svlékat, a když už mu tedy prakticky nic jiného nezbývá, se konečně začne věnovat detailnímu průzkumu princeznina prádla.

(Stříbrný meč, Menší zlo, str. 111: 
Když na stůl stavěla prázdný pohárek, na rty se jí vrátil obvyklý výsměšně koketní úsměv.
"Geralte?"
"Prosím?"
"Ta prokletá střecha je strmá. Raději bych odešla až ráno. Po tmě bych mohla spadnout a natlouct si. Jsem přece jen princezna. Mám jemné tělo, cítím přes slamník hrášek. Není-li, samozřejmě, pořádně nacpaný. Co ty na to?"
"Renfri," usmál se Geralt nechtěně."Hodí se to, co říkáš, na princeznu?"
"Co ty, tisíc kulí, můžeš vědět o princeznách? Já jí byla a vím, že celá rozkoš z toho být princeznou spočívá v tom, že si mohu dělat, co se mi zlíbí. Mám ti říct přímo, co chci, nebo si to domyslíš?"
Geralt, stále ještě s úsměvem na tváři, neodpověděl.
"Nechci si ani připustit, že bych se ti snad nelíbila," zašklebila se dívka. "Raději si budu myslet, že máš strach, aby tě nepotkal osud toho svobodného sedláka. Ech, Bělovlasý, nemám u sebe nic ostrého. Konečně, můžeš se přesvědčit."
Položila mu nohy na kolena.
"Stáhni mi boty. Holínka je nejlepší místo k ukrytí nože."
Pak bosá vstala a trhla přezkou pásku.
"Tady taky nic neschovávám. A tady taky ne, jak vidíš.
Zhasni tu mizernou svíčku."
Venku, ve tmě, škrábala kočka.
"Renfri?"
"Copak?"
"To je batist?"
"Samozřejmě že ano, u sta hromů. Jsem princezna nebo ne?")

Předchozí ukázka také dobře popisuje Geraltovu nejčastější "balící taktiku". Tou je překvapivě naprostá pasivita. Geralt prostě chodí po světě a nechává se sbalit. Naopak, výraznější snaha v jeho případě působí spíše kontraproduktivně. Jako příklad poslouží jeho vztah s Essi Daven. Ze začátku Geralt vyvíjel na něj netypickou iniciativu a dočkal se odmítnutí. Posléze, když se přestal o cokoli pokoušet (ostatně ani neměl příliš zájem), začala se naopak Essi velmi zajímat o něj (čert a by se v těch ženských vyznal...)

Budeme-li pohlížet na zaklínače jako na milence, nemůžeme přehlédnout několik důležitých faktů. Předně - mutace způsobují, že zaklínači po fyzické stránce stárnou jen velmi pomalu. Poměrně nesnadné dobývání denního chleba jim také znemožňuje nabírat na váze a objemu, a tím pádem si kazit figuru. Krize středního věku se u zaklínačů také nekoná - vždyť i nejstarší ze zaklínačů, Vesemir, projevuje i ve velmi pokročilém věku o ženy čilý zájem.

(Krev elfů, str. 57: 
Ano, Vesemir byl už starý. Kdo ví, jestli ne ještě starší než Kaer Morhen. Hrnul se k ní (Triss) však rychlým, energickým, pružným krokem, stisk jeho ruky byl pevný a jeho objetí vyráželo dech.
"Jsem ráda, že tě opět vidím, starouši."
"Polib mě. Ne, ne na ruku, ty malá čarodějnice, ruku mně můžeš líbat, až budu ležet na márách. To už bude brzo. Och, Triss, to je dobře, žes přijela... Kdo vyléčí starce, jestli ne ty?"
"Vyléčit tebe? Z čeho? Leda z puberťáckých manýrů. Dej tu tlapu pryč z mého zadku, dědku, nebo ti připálím ty tvoje šedivé vousy!")

Mutace také způsobují neplodnost všech zaklínačů, jak přímo potvrdil Geralt v rozhovoru s královnou Calanthé.

(Meč osudu, Něco víc, str. 178: 
"Ještě jednu otázku, Geralte. Hodně osobní. Mohu?"
Zaklínač pomalu přikývl na znamení souhlasu.
"Jak je všeobecně známo, nejideálnějším způsobem přenosu dědičných vloh je způsob přirozený. Ty jsi absolvoval zkoušky a přežil jsi. Jestliže ti tedy záleží na dítěti, které má speciální vlohy a je odolné... proč si tedy nenajdeš ženu, která... Jsem netaktní, viď? Ale zdá se, že jsem trefila hřebík na hlavičku, že ano?"
"Jako vždy," usmál se zaklínač smutně, "jsi bezohledná ve svých závěrech, Calanthé. Samozřejmě, že máš pravdu. To, o čem ses zmínila, je pro mě nedosažitelné."
"Promiň," řekla Calanthé a úsměv zmizel z její tváře.
"Inu, je to lidské."
"To není lidské."
"Ach, tedy žádný zaklínač..."
"Žádný. Zkouška Jedů, Calanthé, je strašná. A to, co se s chlapci děje během Proměn, je ještě mnohem horší. A nezvratné.")

Neplodnost je však pro milence, nenavazujícího trvalé vztahy, spíše kladem než záporem. Žádný zaklínač není příliš bohatý a moc by ho nepotěšilo, kdyby musel část svých těžce vydřených peněz dávat na alimenty. Ani domácí idylka s roztomilými pacholaty chovanými na klíně nemohla být zaklínačům blízká. Aby si vydělali na své živobytí, museli neustále cestovat, což je v přímém rozporu s jakýmkoli pokusem o rodinnou harmonii. Pokud zaklínač zatouží po trvalejším partnerském vztahu, začne však být neplodnost na obtíž. Jedině ženám, které jsou samy neplodné, nebude vadit, že stejnou vadou trpí i jejich patner. A mluvíme-li v případě Sapkowského světa o neplodných ženách, okamžitě musí přijít řeč i na čarodějky. Čarodějky měly ke Geraltovi vysloveně kladný vztah. Čtyři z osmi jeho prokázaných partnerek byly právě ony. A kdyby měl Geralt jen o trochu více času a příležitostí, bylo by toto číslo výrazně vyšší - vzpomeňme na dříve zmíněnou Keiru Metz či na rozverné čarodějky ze setkání mágů na Thaneddu.

(Čas opovržení, str. 127: 
"Bojí se (Yennefer)," zahihňala se rusovláska, "že jí ho odloudíme - třebas jen na dnešní noc. Co ty na to, Sabrino? Zkusíme to? Je to kus chlapa, ne jako ti naši frigidní žabaři se všemi svými nároky a mindráky..."
"Tiše, Marti," sykla Sabrina. "Nezevluj na něj a necul se tak, Yennefer se dívá. A neztrácej glanc. Chceš ho sbalit? Tady se to nehodí."
"Hm, máš pravdu," uznala po krátkém zamyšlení Marti. "Ale kdyby se sám přitočil a chtěl si něco začít..."
"V tom případě," loupla po zaklínači Sabrina Glewissig černýma, dravčíma očima, "bych si to s ním rozdala třeba na
kamení."
"Třeba na ježkovi," zahihňala se opět Marti.
Zaklínač, s pohledem zarytým do ubrusu, skryl vyjevený výraz za listem salátu s porcí krevet. Nebýt mutace, zrudl by jako rak.)

Marigold na téma vztah Geralta k čarodějkám několikrát uvažoval a dospěl k tomu, že vzájemná fascinace pramení především z konverzace. Měl pravdu, ale jen částečně. Obecně kladný vztah čarodějek k zaklínačům měl ještě jeden vážný důvod.

(Krev elfů, str. 56: 
(Triss) Padla mu do náruče náhle, bez rozmyslu. Uchopila jeho ruku a prudce si ji přitiskla dozadu na krk, pod vlasy. Mravenčení běžící dolů po páteři ji naplnilo takovou rozkoší, až bezmála vykřikla. Aby výkřik nevyšel, našla svými rty jeho ústa a přitiskla je na ně. Třásla se jako v horečce, její vzrušení stoupalo, zapomněla na všechno kolem...

Krev elfů, str. 72: 
Nejneočekávaněji se zachoval Eskel. Vstal, přistoupil k čarodějce, hluboce se uklonil a s úctou jí uchopil a políbil ruku. Rychle jí ucukla. Ne proto, aby dala najevo hněv a podrážděnost, nýbrž aby přerušila příjemné, pronikavé chvění, vyvolané zaklínačovým dotekem. Eskel emanoval silně; silněji než Geralt.)

Čarodějky (možná i čarodějové, to se ale neví, natolik zvrhlý Sapkowski není) tedy cítí při každém dotyku zaklínače jakési příjemné chvění. Sex se zaklínači tím pro ně nabývá úplně nového rozměru a není se tedy čemu divit, když jsou zaklínači čarodějkami tak často vyhledáváni.

Být zaklínačem však není pro pohlavní život za každé situace úplně výhodné. Elixíry, které zaklínači používají pro boj, mají totiž velmi specifické vedlejší účinky.

(Věčný oheň, Střípek ledu, str. 96: 
Rychle se projevilo, že - jako obvykle - přecenil svou odolnost vůči zaklínačským elixírům, zapomněl na jejich nepříznivý vliv na organismus. A třeba to ani není elixíry, třeba je to jen únava z boje, rizika, nebezpečí a smrti? Únava, jíž si už ani nevšímám?
Jenže můj organismus, i když uměle upravený, se rutině nepoddává. Reaguje přirozeně. Jenže vždy, když to nejmíň potřebuju. U pekel.)

Mimochodem, domnívám se, že to je jediný případ v dějinách fantasy literatury, kde má hlavní hrdina potíže s erekcí. Hned v následujícím odstavci je však situace zachráněna a navíc je v něm poukázán další důvod, proč si spolu zaklínači a čarodějky tak skvěle rozumějí.

(Věčný oheň, Střípek ledu, str. 97: 
Ale Yennefer se, jako obvykle, takovou maličkostí nenechala vyvést z míry. Ucítil, jak se ho dotýká, uslyšel, jak hned u jeho ucha brouká zaklínadlo. Jako obvykle se mimoděk pozastavil nad tím, jak nekonečný počet byl byl příležitostí, kdy se musela uchýlit k onomu velice praktickému kouzlu. A pak už uvažovat přestal.)

Na závěr ještě jednu perličku. Je všeobecně známo, že se muži rozdělují na takzvané horňáky, obdivující na ženské postavě především její horní partie, a dolňáky, obdivující naopak partie nižší. Pozorně jsem pročetl ty části, kde je ženské tělo (především tedy tělo čarodějky Yennefer) popisováno z Geraltova pohledu a můžu zodpovědně prohlásit, že Geralt je v celku jednoznačný horňák.