Pacient č. 491
Autor: Topor (PL)
Překlad: Hoďo

- Prosím, pohodlně se uložte tady na tu pohovku. Jen kdybyste mohl odložit ten meč, sám vidíte, ta kůže je velmi jemná…
- Jasné.
- Velmi dobře. Dnes bych si chtěl s vámi promluvit na téma vztahy mužů a žen a jejich roli ve vašem životě. Prosím uvolněte se… A hned se vás zeptám: existuje nějaká žena, která má ve vašem životě rozhodující roli?
- Řekl bych, že ne … i když … ano, vlastně ano. Akorát, doktore, nikdy jsem si nebyl jist jakou roli.
- To znamená?
- Jen si to poslechněte. Znáte můj život z médií, že ano. Všichni, v čele se Sapkowským, mě představují jako ztraceného romantika, vnitřně rozervaného nutností dělat osudová rozhodnutí, bla bla bla. A přitom je na tom hovno pravdy. Někdo si bůhvíco o mně vsugeroval, a teď mě nikdo nechce brát jako normálního člověka. No a tenhle přístup se bohužel přenesl i na mou holku. Víte, pane doktore, ona tak trochu čaruje a možná od toho se jí cosik pomíchalo v hlavě. Jen si představte – nevidíme se půl roku, a pak se náhle potkáme v jakési knajpě v úplné prdeli. Ona je sama, já jsem sám. A víte co se stalo? Držíme se za ruce a nemluvíme, díváme se do krbu, a na druhý den oba odjíždíme každý svou cestou. To je myslím trochu ujeté, ne? Místo toho, abychom hupli do postele a užili si trochu ostré jízdy, sedíme a díváme se do toho zatraceného ohně.
- Vy s tím nesouhlasíte?
- Ježíši, souhlasím, nesouhlasím. Mně to prostě a jasně sere. Žena má své roky, je kočka, atributy má slušné, a chová se jako zakomplexovaná studentka polonistiky věřící ve Staré Dobré Manželství.
- Tak mi řekněte, nazval byste vztah mezi vámi láskou?
- Těžko říct, víte… Po stech návštěvách v podružných bordelech je milé se potkat, dokonce i když to setkání má takový průběh, o jakém jsem mluvil. Koneckonců známe se už dlouho. Ale jestli je to láska? Jestli ano, tak určitě menší než jakou cítím ke svému koni.
- A kdyby vám nabídla manželství?
- Oj! Tak to by byl masakr. Raději na to ani nemyslet. Co bych jí řekl? Že se k sobě nehodíme? Že mám nebezpečnou práci a nechci, aby měla o mně strach? Ne, doufám, že se na to nikdy nezeptá, protože by byla asi zklamaná. Víte, pane doktore, jestli se někdy ožením, tak se ženou, která umí vařit, uklidit, vyprat mi ponožky a netrpí na vleklý stav předmenstruačního napětí. Nehledě na to, že zrovna ona do sebe hází jakési speedy, protože je často hrozně popudlivá.
- Vy také berete nějaká narkotika?
- Jen když jdu do práce. Přece víte, že mám takovou práci, že bez pomoci bych si moc dlouho nepopracoval. Ty zasraní pokémoni jsou čím dál tím rychlejší. Ale na příklad na dovolené úplně vysadím.
- O čem se nejčastěji bavíte?
- No právě. Jen si to poslechněte. My se vlatně vůbec nebavíme jako normální lidi. Buď mi žaluje, nebo má nějaké námitky, nebo jakási raněná přání či požadavky. Nepamatuju se, že bychom se někdy bavili o počasí, muzice nebo sportu. Četl jste Ságu?
- Četl.
- Tak jste si myslím všiml, jaké máme dialogy. Dokáže te se představit v hovoru se ženou ve stylu: „Yen…“, „Ano, Geralte?“ Co si pomyslíte o domu, kde spolu lidi mluví: „Markytko…“, „Ano, Jíro?“ Úchvatné, že? Doprdelepráce…
- Hádáte se?
- Tak to vypadá trochu jinak. Já si u ní nemůžu zaklít, zapálit, prdnout si, protože je z toho hned ohromný poprask. Když jsem s ní, tak vůbec nejsem sám sebou. Musím hrát přesně takovou roli, jakou mi Sapkowski předepsal. Prostě na hovno. Dokonce jsem se přes tu celou Ságu začal míjet i se starýma kámošema. A hned jsou u toho posměšky a připomínky: „hele vole, jak se vede, srdeční problémy?“, „už si přefiknul tu magickou pannu?“ a tak dále. Prostě toho začínám mít po krk.
- A jak se podle vás bude dál váš vztah vyvíjet?
- Nad tím jsem ještě nepřemýšlel. A teď se mi tak zdá, že je mi to vlastně jedno. Občas mám chuť jí to všechno vybalit, ale víte, ona umí mít vztek a bojím se, že by mi udělala něco pěkně hnusnýho.
- A co vidíte, když na ni myslíte?
- Ty její smutné, tmavé oči, na její bledé jemné tváři.
- A?
- A nic. Ty oči vypadají jako dvě květinky v trávě, přes které přejel parní válec právě.