Něco o životě
YBUKO@POST.CZ - nic více jsem nedostal :o)

Bartoloměj Dřina, starý vesnický lékař, seděl v pleteném houpacím křesle na verandě před svým domem a kouřil dýmku. Pozoroval plující oblaka a přemýšlel, kolik mu ještě zbývá života. Minulý týden oslavil devadesáté šesté narozeniny a to už je jaksepatří požehnaný věk. Houpal se, vychutnával skvělý tabák a bilancoval nad svým životem. Vzpomínal na mladí, na svou první lásku, na bývalé přátele, dávno mrtvé rodiče, ženu a děti...
Jeden po druhém odcházeli, ale on stále zůstával. Přežíval. Život už jej unavoval.
Lidé z vesnice, kteří se k němu chodívali léčit, se nepřestávali podivovat nad tím, jaký je na svůj věk chlapík.I když už zdaleka nebyl tak ohebný jako býval ještě před dvaceti lety a podepsala se na něm artritida, stále ještě dokázal zastat všechnu práci v chalupě. Také senilní demence, tak častá nemoc starých lidí, se mu obloukem vyhýbala (tedy, alespoň v to doufal - dokázal by to vůbec poznat ?) a on si stále zachovával zdravý rozum a většinu svých znalostí. U vesničanů byl pro svoji vstřícnou povahu docela oblíben a navíc byl respektován i díky svým lékařským schopnostem a dovednostem.I přesto byl však unaven.
Bartoloměje Dřinu vyrušila z rozjímání velké blátivá koule, která se s hlasitým plesknutím rozplácla na dveře jeho domku. 
"Áááá ! Kostlivec je venku ! Pryč !" ozval se zpoza křoví dětský hlásek, to když Bartoloměj Dřina s neočekávanou hbitostí vstal ze svého houpacího křesla. Místní děti v něm spíš než skvělého lékaře viděli báječnou obět svých her.
"Vědmáka na vás, spratci nezvedení !" zahulákal Dřina se škodolibým potěšením sledoval, jak z křoví vyskočila trojice dětí a s hlasitým křikem pádila pryč. Chystal se zase posadit, když koutkem oka cosi spatřil.
Otočil se a zahleděl se na prašnou cestu. Po cestě do vesnice kdosi přijížděl. Rukou si zaclonil oči proti slunci a snažil se lépe si dotyčného prohlédnout. I když mu už oči nesloužily tak jako dřív, ve vzdálené postavičce dokázal rozeznat muže na koni. Zabafal z dýmky. 
Po chvíli, když už se muž na koni přiblížil na vzdálenost coby kamenem dohodil, si mohl Dřina návštěvníka lépe prohlédnout a zjistit tak svůj omyl. Na koni přijížděli lidé dva.
Smrtelně bledý muž s loutnou na zádech, držící se z posledních sil kolem pasu hubeného jezdce s dlouhými bílými vlasy. My o vlku..., pomyslel si Dřina.
"Hledám doktora. Spěchá to," pravil bělovlasý, když dojel k domku 
a naznačil hlavou směrem ke zraněnému muži za svými zády.
"Máš štěstí, jeden právě stojí před tebou. Opatrně svého přítele sundej a vezmi ho dovnitř. Co se mu stalo ?"
"Před dvěma dny byl postřelený. Šipku jsem dostal ven, ale musela být něčím napuštěná.Od včerejška je bez sebe," odvětil zaklínač a pomohl příteli ze sedla. Ten na okamžik otevřel oči a zachroptěl:"Kde to jsme ? Jsem na tom špatně, Geralte ?" 
"Neboj se. Ošetřoval jsem i hůř zřízené než jsi ty. Brzy budeš zase jako rybička," ujišťoval ho Dřina. 
Když však spatřil ošklivě mokvající ránu na rameni, tak už si svým suverénním prohlášením zdaleka tak jistý nebyl.

++++++

"Neblázni, Marigolde, a pojď do vody. Nelžu ti, je vážně teplá !" zakřičel Geralt a udělal několik temp.
"Ani mě nenapadne. Nastydnu, ochraptím a s baladami bude konec. Koupat se v září je bláznovství a navíc, kdo ví, jaké potvory tam pod vodou mohou číhat," odseknul bard, sedící na velkém kameni na břehu jezera a brnkající si na loutnu.
"Já vím jaké. Hrozivý kapři a krvelačné štiky," zasmál se zaklínač a potopil se. Po chvíli se vynořil kus od břehu, přičemž vyletěl z pod hladiny s takovou vervou, že milého poetu jaksepatří postříkal.
Marigold mu věnoval pohled plný znechucení. "Báječné, teď jsem stejně mokrý jako ty. Jsi jako malý kluk. Kdyby tě tak viděla Yennefer..."
"Myslíš, že zaklínači nemají právo na odpočinek ?"
"Ne, pokud při tom cákají po slušných lidech. Jestli mi navlhne loutna a já na ni večer v Medronu nebudu moci hrát, tak si mě nepřej. Víš vůbec, kolik mě stála ?"
"Ne, a ani mě to nezajímá."
"To by mělo. Stála totiž hodně. Zničil jsi mi už tu minulou a na tuhle si proto budu dávat dvojnásob pozor. Příště se k ní už vůbec nepřibližuj. Já si taky nehraji s tvým mečem a elixíry."
"To bych ti taky neradil," odvětil zaklínač a pomalu vylezl z vody. "A co se týká té předchozí loutny, kdybys se v hospodě neopil a nekřičel ty věci o starostově ženě, nemusel bych ji vůbec použít."
"No jistě, za všechno nakonec můžu já. Tolik jsem toho snad neřekl. Že je to stará kurva a dává na potkání, to přece věděl kdekdo. Jak jsem mohl vědět, že starosta ještě ne ? Na mlácení biřiců jsi mohl využít nohy od židle. Anebo bochník toho, čemu u nich říkali čerstvý chleba. Domy z takového chleba by bezpochyby přečkaly celá staletí."
Zaklínač, vytřepávající si vodu z uší, to nekomentoval.

Do Medronu, malého caingornského města, dorazili po setmění. U brány jim cestu zastoupila trojice strážných. Jeden z nich, mladík s kuší, se obrátil ke Geraltovi.
"Ty si zaklínač, že ?" zeptal se, pohrávaje si při tom se zbraní v ruce.
"Jsem. Co má být ?" odvětil Geralt klidně.
"Co tady pohledáváš, vědmáku ? My tu žádný obludy nemáme. A ani je tu nechceme."
"Nechci dělat problémy. Nechejte mě projet."
"Slyšíte ?" Mladík se otočil ke dvěma kumpánům. "Ho ho, chlapi. Tak prý nechce dělat problémy. A dokonce si i poroučí ! Tak co, necháme ho projet nebo ne ? Myslím, že si to budeme muset chvíli rozmyslet."
Bard, který se dosud držel opodál, nyní přikráčel s koněm o trochu blíž. "Hle," zvolal, "vidím že jste mne nepoznali, jinak by jste nás dovnitř jistě pustili bez meškání. Jsem Marigold, slavný poeta, a Medron bude mít dnes večer tu čest vyslechnout něco málo z mého bohatého repertoáru. Pryč z cesty, sluhové města, ať můžeme projet ! "
"Zklapni, Marigolde, nebo nás zase dostaneš do problémů," syknul zaklínač.
"Takže vědmák, který se schovává za básničkáře. To jsou mi věci," zakroutil hlavou mladý strážný. "Taky za tebe bojuje, bělouši ? Slyšel jsem, že změněnci jako ty dokážou mečem odrazit vystřelený šíp. Co takhle to vyzkoušet se šipkou z kuše ? Nebo s dvěma ?" 
"Vyser se na to," pronesl druhý ze strážných k mladíkovi. Tomu úsměv rychle zvadnul. Starší gardista převzal iniciativu.
"Přijeli jste na pozvání knížete ? Prý pro zaklínače nechal poslat." 
"Nic o tom nevím," řekl Geralt. "Přijíždím jen jako doprovod tuhle básníka. Oč se jedná ?"
Strážný se podrbal na hlavě. "Řádil nám tu zabiják. Ale kníže ti o tom jistě řekne sám. Doufám, že se u něj co nejdřív zastavíš. Taky věřím,
že dodržíš co slibuješ a nebudeš v Medronu dělat žádný potíže." 
Pak ustoupil z cesty a pokynul ostatním strážným, kteří udělali to samé.
Když projížděli branou, slyšeli Geralt s Marigoldem za svými zády rozhořčené brebentění mladého strážce pořádku.
"To je strašné, choval se k tobě jako ke zloději. Jako bys měl prašivinu, " rozčiloval se bard. 
"A co tě na tom tak překvapuje ? "

Ubytovali se v hostinci. Zatímco si zaklínač nechal donést jídlo do pokoje, Marigold zašel s loutnou dolů k výčepu.
"Musím přece navázat kontakty, Geralte. Zjistit jaké jsou novinky. A navíc se musím něčím živit, ne ? Pečení holubi nelétají do huby, abych tak řekl."
"Hlavně se prosím tě zase neožer. A jestli budeš zjišťovat i jinde než pod sukněmi, poptej se na toho zabijáka. Než za knížetem zajdu, chci vědět o co jde."
"Nic se neboj," zazubil se Marigold. "Ve vyzvídání jsem mistrem. Vytáhnu z těch lidí věci, které by neřekli ani vlastní matce."

++++++

"Je to zlé," pravil Bartoloměj Dřina. "Má vysoké horečky. Až se rozední, zajdu do lesa natrhat nějaké byliny."
"Přežije to ?" zeptal se Geralt.
"Na rovinu ? Jak jsem řekl, je to moc ošklivé. Infekce se přes všechnu moji snahu rozšířuje a vůbec se to nezlepšuje. Nejjednoduší by bylo tu ruku amputovat."
Zaklínač bouchnul rukou do stolu. "To se nedá dělat nic jiného ? Musí přece existovat nějaká jiná možnost."
"Jen klid. Musíme čekat a doufat, že si s tím jeho tělo poradí. Mohu mu sice pomoci, ale to nejtěžší musí zvládnout on sám."
"A co magie ? Nemáte tady v okolí nějakou vesnickou vědmu nebo čarodějku ?"
"Je mi líto. Do další vesnice jsou to tři dny cesty a pokud vím, mají tam jen starou porodní bábu, která všechno léčí heřmánkovým čajem a pouštěním žilou - od nachlazení až po frakturu lebky. Mohl bych pro někoho poslat, ale pomoc by nepřijela dřív než za týden. A do té doby už by mohlo být po něm."
Geralt se cítil dokonale bezmocný. Stát beze zbraně proti útočící strize, nemohl by cítit hůř. Vždyť bard bez ruky, to je jako zaklínač bez ... bez čeho vlastně ? Bez svědomí ? Bez schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem ? Bez kodexu ?

+++++++

Marigold přišel do pokoje o několik hodin později a byl jaksepatří zlitý. Když vstoupil do pokoje, přidržoval si rukama na hlavě majestátní parohy. "B-baf, Geralte ! Jsem jelenodlak ! Vytáhni meč, sic tě roztrhám !"
"Jsi opilý."
"Vůbec ne. Jenom kapku víc v náladě. Koukni, co jsem vyhrál v kartách. Patřily jednomu myslivci, který se s nimi přišel pochlubit Asi to byl pěkný paroháč, ha ha."
"Co jsi se dozvěděl ?"
"No to budeš koukat. Zjistil jsem, že zdejší kněz je chlapečky ! Prý si jednou z večera přivedl do kostela dva desetileté-"
"Marigolde !"
"No dobře, dobře, tak se pořád nerozčiluj. Zjistil jsem něco i o tom zabijákovi. Ale bojím se, že se ti to nebude ani trochu líbit.
Před týdnem se ve sklepení jistého nejmenovaného bohatého kupce objevil ghúl. Těžko říct jak, to teď není důležité. Důležité je, že se jej místní stráže báli natolik, že si ten kupec na jeho likvidaci objednal zaklínače. Měl štěstí, jeden zrovna projížděl kolem, takže se zdálo, že je po problémech. Zaklínač sešel do sklepa, chvíli bylo ticho a pak se začaly ozývat ukrutné rány. Za nedlouho zase vylezl ven a v ruce nesl milého ghúla hlavu. Pak si dal nohy na stůl a očekával výplatu. 
Kupec-lakomec se ovšem začal zdráhat a vykrucovat, znáš to z vlastní zkušenosti. Ve sklepě měl totiž uložené sudy s drahým vínem a dva z nich utrpěly během boje mírné úhony. Přesněji řečeno, byly úplně rozmlácené. 
Toť se ví, že si to zaklínač nenechal líbit a začal vyhrožovat. Vystrašený kupec mu proto nakonec zaplatil alespoň část odměny. Podle svědků byl ten zaklínač při tak nasraný, že než odešel, rozmlátil prý kupci kameny všechna okna."
"To se mi nezdá."
"No, mohou to být i fámy, nicméně u toho prý byli svědci. Kde jsem to...aha. Takže, nasraný zaklínač si to pak zamířil do hospody. A tam to všechno začalo. Geralte, to byla jatka !
Posadil se ke stolu mezi místní a objednal si pivo. A ti blázni se do něj začali navážet !"

+++++

"Mám dojem, že něco cítím," ozval se řezník. Chlap jako hora. "No jo, kurva ! No to je smrad. Že by do města přitáhly krysy ?"
"No jo, bílý myšky. Poslední dobou je jich všude plno," přisadil si gardista, který vysedával v hospodě v pracovní době.
Mladě vypadající zaklínač k nim obrátil své zvláštní oči. Řezník na chvíli strnul, ale pak se psychicky otřepal a pokračoval dál.
"Tyhle podělaný myšičky je nejlepší vzít pěkně zkrátka, hezky jim ukázat. Roztahujou se po celý zemi a užíraj nám ze zásob. Povídám: zatočme s nima, dokaď je čas. Co říkáš, hostinskej ?"
Tázaný, sbírající ze stolů prázdné sklenice, vrhnul na bělovlasého rychlý pohled. "U hostů nedělám rozdíly. Co platí a nerve se, to mi nevadí."
Řezník udeřil sklenici do stolu. "To mě zas vadí ! Tyhle mutanti, to je proti přírodě. Chodí po světe, naparujou se a furt by chtěli jen peníze.
Jestli si myslí, že my ty prachy serem, nebo co..." 
Zaklínač se k nim znovu otočil. Vypadal mladě, velmi mladě. Byl hubený, měl zvláštní plné, trochu až ženské rty a bíle, dozadu sčesané vlasy. A také podivné, uhrančivé oči. Mluvil tiše a pomalu. 
"Víte, vy jste zvláštní. Přijedu za vámi do města z velké dálky a to jenom proto, abych vám pomohl. A jaký je váš vděk ? Co z toho mám já ? Nadávky, ústrky a ponižování. Zdá se vám to správné ?"
Řezník se k němu naklonil, takže se jejich obličeje málem dotýkaly.
"To víš že se mi to zdá správné, ty jedna proměněnecká svině. Ty bys v první řadě vůbec neměl existovat. Měly by vás topit už za mlada, jako koťata.Vypadni z našeho města, jinak to tady s tebou kurevsky zle skončí !" 
Bleskový pohyb.
Zaklínač popadl mohutného řezníka za košili a přehodil ho přes celý stůl, ignorujíc přitom jeho nemalou váhu. Když řezník dopadnul na zem, byl už zaklínač u něj.
"Já jsem si svůj život nevybral," řekl tiše. "Já to takhle nechtěl. Ale osud mínil jinak a tak jsem co jsem. A tak nenechám žádného tlustého bastarda jako jsi ty, aby se na můj účet bavil někde nad půllitrem piva."
Znovu muže popadl a mrštil jím přes celý lokál, takže řezník skončil na zemi o notný kus dál. 
Gardista vyskočil a chtěl zaklínače udeřit zezadu. Ten jen udělal rychlou otočku a udeřil muže hranou ruky za krk. Voják se bez hlesu skácel na zem. 
Zaklínač ležícímu muži věnoval kopanec do žeber.
Rozhostilo se ticho. Hosté bělovlasého sledovali s rozličnými výrazy ve tvářích: strach, obdiv, zvědavost, odpor.
Řezník se velmi pomalu zvednul. "Sakra chlapi, copak tohle si necháte líbit ? Rony, Jurgene, tak neseďte a běžte po něm !"
Několik chlapů skutečně vstalo. Zablýskly se nože. Mladý zaklínač sáhl po meči a na obličeji se mu objevil úsměv. Moc pěkný, sympatický úsměv. 
Pak začal tančit. A jeho čepel zpívat.

+++++

"Na zemi zůstalo sedm chlapů. Pět zemřelo na místě, zbývající dva to měli do hodiny za sebou. Další čtyři byli těžce zranění. Jeden přišel o oku, jiný má porubaný celý obličej. Připletl se tam i mladý chlapec, nebylo mu ani šestnáct. Šel na pomoc otci. Zaklínač ho vykuchal jako rybu. Řezníka, který bitku vyprovokoval, si nechal až na konec. Ten chlap brzy pochopil, že značně přecenil své schopnosti a pokusil se utéct, ale na dvorku ho zaklínač dohnal a doslova rozsekal na kousky. Pěkně jednu část po druhé. Bože, prý to trvalo přes deset minut ! Když konečně dorazila městská stráž, byl už zabiják dávno pryč." 
Když zachmuřený kníže Randall skončil, Geralt se tiše zeptal: "Jméno. Řekl vám jméno ?"
"Ano. Říkal si Damngeler. Znáš ho ?"
Geralt sprostě zaklel. Kníže se smutně pousmál. "Znáš, jak vidím. Bezesporu patří k vám, to popřít nemůžeš. Proto jsem vyslal do světa posly, kteří měli sehnat někoho z vašeho cechu. Situace je totiž vážná a musí se kvapem vyřešit."
"Je mi líto. Damngeler k nám nepatří, je to renegát. Není zaklínačem. S ním nemáme nic společného."
"Odpadlík, povídáš ? Že už k vám nepatří ? Povídej to lidem ve městě ! Hlavně to dobře vysvětli všem těm pozůstalým.
Podívej se, mistře Geralte, skutečně to přestává být legrace. U nás v Medronu, a říkám to na rovinu, jsme zaklínačům nikdy nebyli příliš dobře nakloněni. Ale pokud by se předchozí stav dal popsat jako silná averze, po tom incidentu se změnila v čirou nenávist. Měl jsi docela štěstí, že jsi se dovnitř vůbec dostal v celku, protože se v lesích od rána potulují pátrací oddíly dobrovolníků, kteří se snaží zabijáka najít. Jsou pěkně namíchnutí, protože se po Damngelerovi slehla zem a oni si nemají na kom vybít zlost. Věř mi, že by nepohrdli ani tvojí hlavou."
Geralt se zachmuřil. "V tom případě by bylo prolito ještě víc krve a zabijáky by jste tu rázem měli dva."
Randall nervózně zabubnoval prsty o desku stolu. "Ale ty to pořád nechápeš. Díky tomuto incidentu se v mé kanceláři hromadí petice požadující, aby byl proměněncům tvého druhu zakázán vstup do města a aby bylo vydáno povolení beztrestně zabít každého zaklínače, který se v jeho blízkosti objeví. 
Na budovách se objevují stále nové nápisy psané vápnem, které se dožadují toho samého, jen o dost hrubší formou.
Zatím je to problém jenom našeho města a já dělám co můžu, aby to tady také skončilo. Ale pokud se mi toho lotra brzy nezdaří dopadnout, budu nucen zaslat králi dopis s prosbou o celostátní zatykač. Z malé nepříjemné epizody se tak rázem stane velká aféra, která by mohla váš cech vážně poškodit. Neškleb se tak - podobná vyhrocená situace tu už před mnoha lety byla a víš stejně dobře jako já, jak to tehdy skončilo. 
Proto tě upozorňuji, že je v zájmu tvém a tobě podobných Damngerela chytit a zneškodnit."
Geralt se narovnal. "Vím. Nepatří k nám a za své chováni nese zodpovědnost jen on sám. Máme s ním ale jisté nevyřízené účty. Vyhovím proto tvé prosbě a postarám se o něj."
Randall pokýval hlavou. "Dobře. Moc dobře. Dávám ti pět dnů. Pokud do té doby nebude ten zkurvenec mrtvý, vyšlu jízdního posla ke králi. Měl by sis pospíšit, zaklínači."

++++++

Marigold začal vykřikovat ze spánku. Bartoloměj Dřina se zvednul a šel mu vyměnit obklady. Geralt, který usnul na židli, se rázem probral. "Jak mu je ?"
"Ani líp, ale ani hůř. Snažím se mu srazit horečku. Ten tvůj přítel má pěkně tuhý kořínek."
"V to doufám."
"Klidně spi, zaklínači. Teď pro něj stejně nic dělat nemůžeš."
"Už se mi spát nechce."
"To já bych spal rád, ale to víš, stáří. Dokud si nenamíchám silný odvar z makovic, neusnu. Tělo už mi nefunguje tak jako za mlada."
"Jsi už hodně starý."
"Všimnul sis ? Ale vážně, aspoň si upřímný. Určitě mi ale není víc než tobě. Jsem si jistý, že tvůj život byl mnohem dobrodružnější a zajímavější než ten můj. A ještě bude, dlouho po té, co umřu."
"Věř mi, není o co stát."
"Není, říkáš ? Zachraňovat životy, bojovat s příšerami... To zní přímo romanticky."
Geralt zívnul. "Vyspávání po stájích, hladovění, zabíjení tvorů, kteří třebas jen brání své právoplatné území - máš pravdu, to je romantika sama." 
Marigold o sobě dal znovu vědět. "Hej, Geralte, pomoc ! Zastav ho ! On mě zabije ! On mě vážně zabije !"
"Zase blouzní," konstatoval Dřina. "Musel zažít nějaký těžký šok."
"Ano. Těch pár posledních dnů si pěkně užil. Oba jsme si užili."

+++++++

Buchar Hünde, jediný zastánce pořádku ve vesnici Malá syslí, se krčil u okna a zíral ven.
"Bože můj, přijel další. Ti tu snad maj ňákej sraz, či co."
"Tak co tady stojíš jak solnej sloup," vykřikla jeho žena. "Mazej ven a zatoč s ním ! Od čeho seš obecní dráb ?"
Buchar se začal kroutit a ošívat. "Ale dyť von má na zádech meč. Rozseká mě na cimprcampr."
Manželka sáhla do skříně a v jejích rukou se objevil nebezpečně vyhlížející váleček na nudle. "To seš chlap ? Ať už si venku nebo si to s tebou vyřídím já." Polknul, pomalu přešel ke dveřím a otevřel je. 
Muž postával u studny a napájel svého koně. Když se pootočil a dráb spatřil jeho obličej, roztřásla se mu kolena. Nejistým krokem došel až k zaklínačovi. Pak promluvil a doufal, že jeho hlas zní tvrdě a neúprosně. Nebylo tomu tak. "Vítejte v Malé syslí, vašnosto. Co vás k nám přivádí ?"
Bílý démon se na něj podíval. Kdyby v tu chvíli udělal prudký pohyb nebo zadupal, dráb by pustil do kalhot.
"Hledám jednoho člověka. Hubený, bělovlasý. Neviděl jsi ho ?"
"Myslíš takového...jako jsi ty, vašnosto ?"
"Byl tady ?"
"No ba. Včera se tu takový objevil. Udělal trochu povyku a hned zase odjel. Ale to ani nestojí za řeč. My si rozhodně nestěžujem."
"Co se stalo ?"
"No, jak říkám, nic moc. Zastavil se u studny, zrovinka jako teď ty. Jak říkáš, hubenej, dlouhý bílý vlasy, mladej. Zamířil rovnou za starostou. ´Hledám práci,´ povídá. ´Pro takové jako jsi ty tu žádnou nemáme,´ na to starosta. To mu musej, ctihodnej pane, prominout, je to bývalej dřevorubec a mluví, jak mu zobák narost. Ten s tím mečem chvíli jen tak stál a koukal a pak povídá: ´Nemáte aspoň trochu jídla ? Zaplatím vám.´ 
Starosta se mu kouk přímo do vočí a řek: ´Nemáme jídlo nazbyt. Když chceš jíst, jeď do lesa a něco si tam ulov." 
No, a ten mladej zvednul obočí, asi takhle, a pak prohodil starostu voknem do chalupy. Na to vykop dveře, vešel dovnitř, sněd bochník chleba a homoli sýra a když odcházel, vyhodil starostu tím samým voknem zasejc ven. Pak vodjel.
Ale jak říkám, nikdo si na nic nestěžuje. Rozhodně sem už kvůli tomu nemusí žádnej z vás jezdit."
"Jakým směrem jel ?"
"Cože ? Aha, počkej, odjížděl támhletudy, kolem toho starýho dubu. Takže na sever, myslím."
Bělovlasý naskočil na koně a ten pomalu klusem vyrazil. Strachem bledý Buchar si otřel zpocené čelo a zhluboka si oddychnul.
Zaklínač však ještě oře zastavil a naposled se otočil. "Díky," pravil na rozloučenou. A pak se usmál.
Buchar Hünde, obecní dráb Malé syslí, se pomočil.

++++++

Geralt objevil Damngerela o několik hodin později.Všude už byla tma. Mladý zaklínač si byl jistý svou nezranitelností natolik, že se ani neobtěžoval skrývat a utábořil se na mýtině malý kousek od cesty. Nad ohněm si opékal malého zajíce.Stažená kůže se válela opodál v trávě.
Když Geralt sestoupil z koně a pokusil se přikrást blíž, Damngerel vyskočil a popadl meč, který se do té doby neškodně povaloval v trávě u jeho nohou.
"Kdo je tam ?" vykřikl.
"Dobře mne znáš, stejně jako já znám tebe. Odlož meč, "ozvalo se ze tmy.
"Tvůj hlas mi je nějak povědomý. Pojď blíž, ať si tě můžu prohlédnout na světle, " pravil Damngerel a nechal čepel mírně klesnout.
"Vidíš stejně dobře i bez něj."
"Pravda," odvětil mladý renegát. "Zřejmě víš, s kým máš tu čest. V tom případě máš ovšem výhodu. Kdo jsi, neznámý ? Chybí ti slušné mravy, že se nedokážeš řádně představit ?"
Geralt vyšel na světlo. "Dlouho jsme se neviděli, Damngerele. Doufal jsem, že tě už víckrát nespatřím."
Mladíkovi se rozzářila tvář v širokém úsměvu. "Ale to je mi náhoda. Sám mistr Geralt si udělal čas na návštěvu svého bývalého přítele ! Čemu vděčím za návštěvu, slovutný Bílý vlku ?"
"Přátelé jsme nikdy nebyli a ty to dobře víš. Zase jsi zabíjel. Ale tentokrát už je to naposled."
Damngerelovi se na tváři objevil smutný výraz. 
"Jistě. Nikdy jsme se navzájem moc rádi neměli. Já zapomněl. Vlastně, jedním z důvodů, proč jsem odešel z Kaer Morhenu, jsi byl i ty. Byl jsi tak dobrý, rychlý, tak dokonalý... Záviděl jsem ti, moc jsem ti záviděl. Víš, že jsem tě jednu dobu chtěl dokonce zabít ? Chtěl jsem ti něco přimíchat do jídla nebo ti třeba zaměnit elixíry ... Žel bohu, tehdy jsem na to ještě neměl dost odvahy. Ale od té doby se mnoho změnilo. Tehdy jsem byl malý cucák, ale teď už jsem velký zaklínač."
Geralt se mu podíval zpříma do očí a jejich pohledy se střetly. "Zabíjíš lidi, Damngerele. Nedokončil jsi výcvik, nemáš vštípený kodex a neumíš se ovládat. Nejsi zaklínač a nikdy jím nebudeš. Jsi pouhý vrah."
Damngerelovi se na okamžik v očích objevil oheň. Rychlým pohybem si rozhrnul košili a vytáhnul magický amulet s orlem, který tam měl ukrytý. "Ale já jsem zaklínač ! Podívej, tehdy v Hradišti jsem si vzal tuhle věc.
Pěkná, že ? Dokonce bych řekl, že je hezčí než tvůj vlk. Rovněž jsem vlastníkem velmi dobrého meče a dokážu se s ním pěkně ohánět. A kodex ? Co je mi po něm ? Mám vlastní. Celý svůj život jsem zasvětil zbavování světa zla. Nejsem vrah, mým posláním je zabíjet netvory. A na rozdíl od vás je mi jen jedno, zda mají dlouhé drápy a tesáky anebo vypadají jako obyčejní lidé. V mým stopách jde smrt, ale dobří se mě bát nemusí."
"Jsi blázen," oznámil mu Geralt. "Mluvíš jako nemocný. Dobří se nemusí bát... Chvíli se poslouchej. Před několika dny jsi vyprovokoval bitku a bezdůvodně zmasakroval několik obyčejných lidí, mimo jiné i mladého chlapce. Bylo mu patnáct a půl. To byli také netvoři ?"
"S tím chlapcem je mi to líto, nedalo se nic dělat. Ale ti muži na mě vytáhli nože. Musel jsem jim ukázat, kde je mez, kterou nesmějí překročit.
Tobě teď, zdá se, budu muset ukázat to samé." Máchnul mečem do plamenů 
a naznačil útok. I Geralt vytáhnul zbraň a oba začali pomalu v dlouhých kruzích obcházet kolem ohniště.
"Nebylo to poprvé, Damngerele, co jsi zabíjel bezbranné. Dnes to tady ale ukončíme."
"Máš pravdu. Dnes večer něco skončí."
Damngerel proskočil plameny a zaútočil. Čepele obou mečů se po dlouhé době opět střetly.
Úder míjel úder a do lesního ticha se ozývalo řinčení oceli. Mladý odpadlík útočil a Geralt se zpočátku jen bránil. Mistrně odrážel další a další útoky a nenechával se zatlačit dozadu. Najednou se mu pod nohy připletl kořen a on zakopnul. Zabijákova čepel prosvištěla sotva několik centimetrů od jeho obličeje.
Odkutálel se na bok, vyskočil na nohy a převzal iniciativu. Rychle získal převahu. Damngerel se usilovně bránil a pomalu byl zatlačován k ohni. Geralt útočil stále znovu a znovu. Pak v jednu chvíli naznačil sek na nohy 
a když Damngerel sklonil ruku s mečem, inkasoval od Bílého vlka ránu pěstí. Odletěl přímo do ohně. Ozval se hrozivý výkřik. Popálený mladý zaklínač vyskočil na druhé straně ohniště a držel se za ruku. Malou mýtinu naplnil pach spáleného masa.
Geralt pozvednul meč a byl připraven celou věc ukončit. V tu chvíli složil Damngerel prsty do magického znamení. 
Zvednul se prudký vítr, který Geraltovi navál do očí několik žhavých uhlíku. Zavyl, volnou rukou si zakryl oči a druhou se snažil chránit před případným útokem. Damngerel měl však neměl na ofensivu ani pomyšlení. Ozvalo se koňské zaržání . Bílý vlk sundal ruku z obličeje a spatřil odpadlíka naskakovat na koně a vyrážet do tmy. S hromovým klením se rozběhl ke Klepně stojící opodál.

+++++

"Pš, pš," tišil starý lékař Marigolda, který se svíjel na lůžku. Geralt se ho snažil udržet, zatímco mu Bartoloměj Dřina zašíval ránu. "Pomoc, zabíjejí mě !" křičel bard v horečce.
Když stařec skončil, překousl zbývající nit a podal Marigoldovi kalich s tekutinou."Tady, chlapče. Vypij to."
Poeta vnímal jenom napůl, ale přesto se pokusil do sebe nápoj dostat. Rozkuckal se.
"Co jsi mu to dal ?" zajímal se Geralt.
"Neškodný odvar. Bude po něm spát." Marigold se po chvíli skutečně zklidnil a přestal mluvit ze spaní. 
"Tahle noc pro něj bude těžká. Ale pokud přežije, má napůl vyhráno,"oznámil Dřina neklidnému zaklínači.
"Nedáš si trochu pálenky, bělovlasý ? Mám tady jednu láhev. Dělal ji můj pravnuk a myslím, že se mu povedla."
Nalil do dvou malých kalíšků. Když do sebe zaklínač obsah pohárku naráz hodil, ucítil, jak mu v krku vybouchla ohnivá koule. 
"Silná, co ?" zasmál se Dřina. "Ta už porazila těžší váhy než jsi ty. Počkej, naleju ti další."
Najednou se ozval dlouhý táhlý výkřik. Stařík div leknutím láhev neupustil. "A doprdele. Víš, co to bylo ?"
"Že by sova ?"
"Houby. To je beann´shie. Bánší. Ta děvka přišla svým zpěvem přivolávat smrt. Rád bych doufal, že ne tvému příteli. Ale pokud vím, ve vesnici nikdo jiný nestoná..."
"Už jsi se s ní někdy setkal ?"
"Osobně ? Ne, proboha. Ale za války jsem ji občas slýchával."
"Myslel jsem si, že je to jen legenda."
Dřina na Geralta udiveně pohlédl. "Nikdy bych se nenaděl, že uslyším zaklínače vyslovit zrovna tuhle větu. Myslel jsem, že právě vy nejlépe víte, jak tenká je slupka mezi legendou a skutečností."
Geralt souhlasně kývnul hlavou. "Člověk se stále učí." Pak vstal ze židle a popadnul meč. 
"Kam chceš jít ?"
"Jsem zaklínač. Venku na mě čeká práce, " prohlásil bělovlasý a vyšel do tmy.

++++++

Ve chvíli, kdy se Malou syslí prohnaly dva temné stíny, Bucharova žena byla zrovna u studny nabírat vodu. Mraky zakryly měsíc a krajina za zahalila do tmy.
Nejprve se zjevil první jezdec a když vzápětí zmizel za zatáčkou, objevil se druhý.
Když ji vedle studny o půl hodiny později objevil její manžel, měla vlasy stejně bílé, jako dva démoni, o nichž stále blábolila. 
Do vesnické kroniky byla druhého dne připsána poznámka, v níž se pravilo, že se té úplňkové noci v Malé syslí zjevil pekelný hon. 

Damngerel mu začal unikat. Náskok, který mladík na svém koni získal, se díky unavení Klepně začal ještě víc zvětšovat. Geralt ale nespěchal 
- věděl, že cesta po níž lovený lovec jede, nemá žádnou odbočku a končí 
nedaleko před medronskými branami. Damngerel nemohl ani sjet z cesty, protože byla po obou stranách hustě poseta keři a navíc by si jeho kůň brzy v temném lese zlomil nohu.
Damngerel si moc dobře uvědomoval, že je hnán do pasti. Proto zvažoval, zda má oře opustit a uprchnout pěšky hustým hvozdem anebo zastavit a postavit se pronásledovateli. Zasáhla však náhoda.
Když se proto Geralt vřítil do zatáčky, čekalo ho nemilé překvapení. Damngerelův oř klidně postával u lesa a jeho majitel zaujímal rozkročený postoj uprostřed cesty. V ruce měl nebezpečně vyhlížející dýku, kterou držel u boku... Marigolda !
Geralt zastavil Klepnu takovým způsobem, že div nesletěl dolů. 
"Co tady vyvádíš, ty blázne ?!" vykřikl, i když nebylo úplně jasné, komu jsou vlastně slova určena.
Marigold, s dýkou u ženami nejvíce ceněných partií, vykviknul. "Dlouho jsi se nevracel a nikdo mi nechtěl nic říct tak jsem se tě vydal hledat... Geralte, ten chlap mě chce zabít !"
"Přátelé, jak vidím," prohlásil Damngerel potěšeně. "Být tebou, zaklínači, odhodil bych meč. A amulet taktéž."
"Pusť ho. Tohle je jenom mezi námi dvěma."
Renegát se zasmál. "Ne, teď už ne. Mezi námi dvěma je tuhle tvůj přítel 
a já mu mířím dýkou tam, kam by jistě bodnutý být nechtěl. Ten meč 
a amulet."
Geralt neochotně odhodil zbraň a podobenka vlka na řetízku ho brzy následovala. "Spokojený ?"
"Zatím ne, ale už se cítím mnohem lépe. Trochu jsem tě tam u ohně podcenil a odnesl jsem to moc ošklivou popáleninou. Nemám už chuť s tebou dál bojovat. Ale zabít tě chci pořád." 
V tu chvíli se křoví na jedné straně rozhrnulo a objevila zarostlá mužská tvář. "Áááá ! Tady je ! Všichni sem !"
Damngerel smýknul Marigoldem a otočil jím coby štít proti návštěvníkům. Z lesa vyskákali tři muži, ozbrojení meči a kušemi. Geralt využil chvíle překvapení a skočil po Damngerelovi, takže se oba zaklínači a básník začali válet ve vzájemném objetí na zemi.
"Ty tam, s těma bílýma vlasama, vstávat !" zařval jeden z nově příchozích a namířil na ně kuši.
Byl to mladý iniciativní strážný, s nímž se setkali při příjezdu do města
u brány. Jediný, kdo se pokusil vstát, byl Marigold. 
"Střílejte chlapy, zabte je všechny ! Za řezníka Foltýna !" zavelel strážný. Pak se stalo mnoho věcí najednou. Damngeler sáhl po dýce, která mu v boji vypadla z ruky a vrhnul ji po jednom z ozbrojených mužů. Trefil jej do oka. Zbylí dva stačili vystřelit. Geralt strhnul Marigoldovi ze zad loutnu a odrazil s ní šipku, která mířila na poetovu hlavu. Druhá zasáhla básníka do ramene, takže ten příšerně zavřeštěl a pokusil se odplazit z bojiště.
Členové domobrany znovu nabíjeli své kuše. Damngeler vyskočil, zkušeným pohybem vytáhl meč a něžně se jím o jednoho z ozbrojenců otřel. 
Ten chvíli nechápavě zíral na množství rudých věci, které mu vyhřezly z břicha a pak se bez hlesu skácel k zemi. Zbývajícího si vzal na starost Geralt. Sebral odhozenou zbraň, udělal piruetu a rázně, bez jakékoliv elegance, zbavil útočníka rychlým pohybem života.
Zaklínači stáli opět se zbraněmi v rukou proti sobě. 
"Nemusíme spolu přece pořád bojovat. Jsme přece oba stejní. Nechej mě jít 
a já na celou záležitost zapomenu. Slyšíš ? Vykašli se na toho mrtvého 
chlapce !" vykřiknul Damngeler.
"Mýlíš se," odvětil Geralt. "Nejsme stejní. A nejde jen o jednoho chlapce. Vždy jsi byl jiný. Když jsi tehdy utekl z Hradiště s ukradeným amuletem, jenom se to potvrdilo. Jsi omyl. Někdo jako ty neměl nikdy projít mutacemi."
"Vidím, že se z tebe stal moralista, Bílý vlku. Ale copak ty jsi nikdy lidi nezabíjel ? Nikdy jsi v sebeobraně nezavraždil člověka ?"
"Ale jistě. V sebeobraně.Jenže u tebe tomu bylo jinak. Když jsme se tě po tvém útěku pokoušeli vypátrat, zanechával jsi nám velmi čitelné stopy. Projížděl jsi jedním královstvím za druhým a všude za tebou zůstávali hromady mrtvých: devět v Koviru, šest v Redanii, osm v Temerii... A tak dále. Odpusť, ale další čísla už si nepamatuji, na to jsi se až moc činil. 
U Soddenu tě těsně propásnul Vesemir a v Oxenfurtu jsi se zase málem střetnul s Lambertem - jako zázrakem jsi ale vždy uniknul. Celá ta léta jsi jen prchal a skrýval se. Dnes máš ale smolný den. "
"Pěkný proslov. Ale pamatuji si tě mlčenlivějšího. Musím říct, že když jsi tolik nemluvil, líbil ses mi mnohem víc. No nic, vidím, že tě nepřesvědčím.
Dost bylo zábavy, starouši. Dokončeme, co jsme začali."
Rozvážným krokem došel ke Geraltovi a jeho meč znovu ožil. Ani protivníkova zbraň však nezahálela.
Míhali se vzduchem a Marigold je nestíhal sledovat. Čepele do sebe narážely s takovou rychlostí, že omámenému básníkovy přišly zvuky, které vydávaly, jako cinkání zvonečků. Úplňkový měsíc jim zářil nad hlavou a oni bojovali.
Stále znovu se od sebe vzdalovali, aby se pak mohli střetnout znovu, s ještě větší vervou.
Souboj trval dlouho. Občas ze zdálo, že některý z nich už mele z posledního, když tu se karta obrátila a dotyčný se pustil do boje s novou energií. Byla to vytrvalostní hra : kdo první zaváhá, prohraje život.
První udělal chybu Damngeler - a bohatě za ni zaplatil. Čepel ho sekla přes ucho a na hlavě se mu objevil krvavý šrám. Zaváhal...a zemřel. Meč vzápětí natřikrát pronikl do jeho těla a přerušil tak chod mnoha životně důležitých orgánů. Mladý zaklínač padl na zem. "To...není spravedlivé," zachroptěl a v očích se mu objevil údiv. "Já měl zvítězit !" Pak vydechl naposledy.
Geralt klesnul na kolena a snažil se popadnout dech. "Jsi v pořádku ?" zakřičel směrem k poetovi.
"Trefili mě...ó bože, já snad vykrvácím..."
"Lež na místě a nehýbej se."
Z lesa se ozvaly přibližující se mužské hlasy. "Tudy ! Někdo je na cestě !" Přicházela další hlídka.
Geralt naložil bezvládného Marigolda na koně a pak také nasedl. Vzápětí však musel znovu seskočit, protože si vzpomněl na svůj amulet. Rychle ho sebral ze země a pak se obrátil k Damngelerovi. Ten ležel na zádech 
a mrtvýma vytřeštěnýma očima sledoval hvězdnou oblohu. Geralt mu strhnul 
ukradený amulet s orlem. V tu chvíli z lesa vyběhla další várka nazlobených ozbrojených mužů. Zaklínač kvapem nasednul na Klepnu, poručil Marigoldovi, aby se jej chytil kolem pasu a nakopnul oře do slabin. "Hlavně se drž, Marigolde. Odvezu nás pryč, do bezpečí."
Ozbrojenci za prchajícím koněm vyslali salvu šipek a množství nadávek, ale ani jedno svůj cíl nenalezlo. 
Jenom tři smrky a zbloudilou sovu, ale to se nepočítá.

++++++

Beann´shie zalkala znovu. Před chalupou byla tma, ale to pro zaklínače nebyl žádný problém. Horší bylo, že lilo jako z konve.
Geralt se pomalu rozhlédnul a pak ji spatřil. Vysoká postava, zahalená do dlouhého pláště s kapucí stála na štítu střechy. Zahřmělo a z nebe začala padat voda.
"Hej ty tam !" zavolal Geralt na nehybou postavu. Ta ho buď neslyšela anebo ho ignorovala.
Bělovlasý muž proto zastrčil meč do pochvy na zádech a začal šplhat po drátu bleskosvodu na střechu.
Zpola přitom doufal, že než tam stačí vylézt, beann´shie zmizí. Nestalo se tak - mlčenlivá postava se ani nehnula.
Geralt znovu vytáhnul meč. "Zmiz odtud," zakřičel, snažíc se přehlušit bouřku. "Marigolda ti nedám !"
Postava se pomalu otočila a sňala si kápi. Objevil se příšerný, vrásčitý obličej staré ženy. 
"Dnes v noci přijde smrt. Ty tomu nezabráníš," zasyčela hrozivým hlasem plným hniloby a smrti.
Zaklínač výhružně pozvednul meč. "Budu bojovat i s ní, pokud to bude nutné. Táhni kam patříš."
Ozvalo se třetí zakvílení. Několik lidí z vesnice se vyděšeně probudilo 
a ty zbylé začaly trápit noční můry.
"Nejsi všemocný. Nemůžeš zabránit smrti, aby si vzala, co jí patří."
"Uvidíme."
Geralt vykročil k beann´shie s napřaženým mečem, připraven zaútočit. Zablýsklo se. Najednou mu po kluzkém štítu ujela noha a on se začal kutálet dolů ze střechy. Upustil meč.
"Jednoho dne i tobě zazpívám svojí píseň smrti.Ta chvíle je ještě daleko, ale věz, že já dokážu čekat. Pak se znovu setkáme, zaklínači."
Dopadl na blátivou zem. Jeho zbraň sklouzla ze střechy a zabodla se do hlíny, kousek od jeho hlavy.
Ležíc na zemi, bolestně se otočil a pohlédl nahoru. Beann´shie byla ta tam.

Když vešel do chalupy, bolestně se držel za levý bok. Bartoloměj Dřina mu věnoval zvědavý pohled.
"Dostal jsi tu mrchu ?" Zaklínač jen chmurně zakroutil hlavou.
"Věděl jsem to," pokýval smutně starý muž. "Nebudeme dělat předčasné závěry a počkáme do rána."
Bělovlasý se ztěžka posadil zpět na židli a věděl, že dnešní noci už neusne.

++++++

Probudily ho sluneční paprsky. Tiše vstal a protáhnul se. Bartoloměj Dřina spal na židli vedle něj a Marigold ležel bez pohybu na posteli. Rychle k němu přistoupil, popadnul ho za ruku a pokusil se mu změřit puls.
"Co mě budíš, Geralte," ozval se rozespalý bard. "Tu ruku mi tak nemačkej, ještě se mi bude hodit. Kde to jsme ?"
"Cítíš se dobře, Marigolde ? Hlava tě nebolí ? A ruka ?"
"To víš, že bolí. Jako čert. A v puse mám jak nachcáno. Kde to u všech ďasů 
jsme ?"
"Jen lež, lež. Jsme u doktora. Celou noc si byl v jednom ohni."
Marigold se rozespale rozhlédl po světnici. "Moje loutna ! Zničil jsi další moji drahou loutnu !" zavyl, když spatřil o postel opřený drahocenný hudební nástroj s velkou dírou, jíž pronikla šipka.
"Zachránil jsem ti s ní život !" bránil se zaklínač.
"No jistě, výmluvy, samé výmluvy. Koupíš mi novou, a pěkně ze svého. Tahle už byla alespoň čtvrtá. Že já blázen s tebou vůbec jezdím. "
"Není zač," zabručel Geralt a jemně se pokusil probudit starého muže. Ten se po jeho šťouchnutí bezvládně sesul na podlahu. Zaklínač pokleknul, aby 
zkontroloval základní životní funkce. Stařec nedýchal. Byl už bezpochyby několik hodin po smrti.
"Je mrtvý ?" zeptal se veskrze zbytečně Marigold.
"Je."
"A včera nebyl ?"
"Nebyl."
"Co budeme dělat, Geralte ?"
"Poohlédneme se po lopatě."

Po domluvě s místními lidmi vykopal zaklínač Bartoloměji Dřinovi jámu na místním hřbitově - mezi hrobem jeho dávno mrtvého syna Axela 
a bývalé ženy Darly, která nepřežila porod. To se dozvěděli z náhrobků, nikdo z vesničanů si tak dávno historii už nepamatoval.
Místní kněz provedl mši za mrtvého, které se zúčastnil i Geralt s Marigoldem. Proti účasti vědmáka na obřadu kupodivu nikdo nic neměl.
U místního starosty pak dostali svolení obývat starcův dům, dokud se bard zcela neuzdraví. Všichni Dřinovi blízcí i vzdálení příbuzní už byli dávno pod zemí, takže proti tomu nemohli nic namítat. Dvojice zůstala ve vesnici další týden.
Během něj často sedávali venku na verandě - Marigold ve starém proutěném houpacím křesle a zaklínač vedle něj na zemi - a pozorovali západ slunce.
"Geralte ?"
"Hm ?"
"Parohy, co jsem vyhrál na tom hajném, zůstali v medronském hostinci. To je škoda, co ?"
"Strašná."
"A Geralte ?"
"Co zase ?"
"Už dlouho mi vrtá hlavou jedna věc."
"Hm."
"Myslíš, že má život vůbec nějaký smysl ? Vezmi si třeba toho starého lékaře a mne. Celou dobu uzdravoval a zachraňoval lidi a já... já jen skládám básně. Jsem možná slavnější a váženější, ale jsem lepší než byl on ? Když se to tak vezme, nic jsem vlastně nikdy nedokázal. 
Občas přemýšlím, proč jsme vůbec na světě."
"To vážně nevím."
"Proč žijeme ? Kvůli čemu ? Co máme dokázat ? Jaký byl důvod našeho 
zrození ? Ty o těchhle věcech nikdy neuvažuješ ? Jednou jsem četl knihu od jakéhosi starého mudrce a ten představ si to napsal, že-"
"Marigolde ?"
"Ano ?"
"Zklapneš ?"
A Marigold zklapnul.