Gornodol
Michael Leki Lekovski 

Lou Vaňken zlostně praštil pěstí do stolu. Jak už ostatně poněkolikáté během rozmluvy se zaklínačem.
„S vámi, vážený pane, s vámi se vážně nedá rozumě domluvit! Sto a padesát je moje poslední slovo! Kasa je prázdná! Musel bych to strhnout dozorcům z platu! A to ani náhodou nehodlám udělat!“ 
             Linarfin Aladal seděl mlčky a pozoroval rozčilujícího se mladého muže zpod přivřených víček. Asi třiadvacetiletý mladík sedící za masivním dubovým stolem měl delší vlasy, které nemohly zakrýt odstávající uši. Vysoké čelo, na levé straně lehce promáčknuté, jako po zásahu válečným kladivem, husté obočí, nos  připomínající supí zobák a bledé úzké rty mírně se chvějící rozčílením. K celkově nevábnému vzhledu jako by nepatřily bystré modré oči. Nehodily se k padavce, na které se příroda vyřádila do sytosti.
             Ovšem… Každý, kdo by onoho mladíka neopatrně podcenil pro jeho věk a vzhled, by krutě narazil.
             Lou Vaňken byl správcem Gornodolní věznice. Nemanželský syn novigradského prokurátora, který zde našel smysl svého života. Napravovat nenapravitelné za vydatného využívání všech možností, které se tady nabízely. A že jich tady bylo dostatek.
            Kdo se dostal do Gornodolu neměl naději na milost. Nejtěžší hrdelní zločinci si odpykávali své mnohdy doživotní tresty v studených kobkách staré pevnosti, stojící vysoko v horách.
            Linarfin si vybavil pohled, který se mu naskytl, když jí přijel na dohled. Černý masív hradeb, jejichž cimbuří, rýsující se proti šedivému nebi, připomínalo pařáty nějaké příšery snažící se rozpárat těžká oblaka mlhy valící se po štítech okolních hor. Vítr lapený mezi jejími stěnami vil jako monstrum z nočních můry a drobné sněhové vločky bolestivě píchaly do tváře všechny, kteří se neskryli před nepříznivým počasím panujícím tu po většinu roku. Bylo to místo odkud nebylo úniku. Kde i ti nejtěžší trestanci dřív nebo později začali svých činů litovat. 
            Na zaklínače tady čekala práce.

+ + +

             „Jak to jde Sakmare?“
„Dobře pane. Vězni pracují bez vážnějších problémů. Počítám ještě tak deset, dvanáct dní a budeme hotoví.“
            „To rád slyším. Mají sem zase přeložit na padesát odsouzených. Jako bych už dvakrát neupozorňoval prokurátora, že praskáme ve švech,“ mávl rukou, „Ale jak oba víme, v Novigradu nikoho nezajímají problémy na periferii. Bylo mi řečeno to, co vždycky.“
             Sakmar Haur dělal dozorce už sedmnáct let. Tento mladík byl jeho třetí nadřízený. Když jej poprvé uviděl, považoval jeho jmenování správcem za nějaký omyl. Rychle však pochopil, že tomu tak není. 
            „Máte malou úmrtnost,“ Lou se ušklíbl. „Prostě podle pánu v Novigradu málo věšíme, stínáme, škrtíme, nabodáváme na kůly… zapomněl jsem na něco?“
            „Upalování, pane, ale to bejvalo ještě za dob váženého pana Juozity, Vašeho předchůdce. Vy jste to ráčil s nástupem do funkce zrušit, páč se vám to ráčilo zdát nehumánní.“  
            „Ano je to nehumánní. A ovšem taky nevím, proč bysme měli plýtvat dřevem, které můžeme využít na zátop v ložnicích posádky?“
            „Svatá pravda, pane,“ přitakal dozorce. „My budeme klepat kosu pod kravskými houněmi a ti zkur… eh… odsouzení si budou na hranici libovat, jak je jim teplo.“
            „Hmm. Jakmile dokončíte zajištění této chodby, pusťte se do úpravy sklepení. Dodávka veškerého železa má dorazit za tři dny. Trpaslíci bývají přesní, tak ať jsme na ně připraveni. Necháme si to od nich zrovna všechno zabudovat. Když to stojí takové peníze, tak ať to dodají s kompletním servisem.“
            „Máte pravdu, pane. Je to jak ří… Pozor, pane!“
            Staré zdivo povolilo pod údery krumpáčů a zřítilo se v oblaku prachu, který rozkašlal všechny přítomné.
            „Kurva, říkal sem opatrně, vy hovada!“ zařval Sakmar. „Sme v nejstarších chodbách! Chcete aby nám to všecko spadlo na hlavu!?“
            Důtky zasvištěly vzduchem.
            „Stokrát jsem vám říkal že máte pořádně podpírat a zajišťovat strop, než pudete dál!“
„Tripe, ty hajzle!“ Obořil se jeden z vězňů, držící lopatu na vychrtlého chlapíka s těkavýma očima a šíleneckým šklebem ve tváři. „Udělals to schválně! Chtěls nás tady všecky oddělat!“
            Zvedl lopatu obouruč, jako sekeru. Dozorci zareagovaly pomalu, nebo nechtěli zareagovat rychle. Trip zaječel a chabě se snažil pozvednout vyhublé kostnaté ruce na obranu.
Rezavé železo mu vzápětí rozpoltilo hlavu jediným sekem a krev zastříkala všechny poblíž. Muž s lopatou se znova napřáhl, ale zasadit další úder už nestihl. Sakmarovy důtky se mu se svistem ovinuly kolem krku a strhly ho zpět. Upustil lopatu a snažil se bojovat s náhlým nedostatkem kyslíku. Vcelku bezvýsledně. Sípal, obracel bělma očí a kopal divoce nohama. Záda se mu pokryla krvavými šrámy, když jej dozorce táhl k sobě po kamenné podlaze, kam až to dovoloval řetěz, kterým byl připoutaný k ostatním.
„Tak už dost,“ řekl správce a dokončil oprašování oděvu.
Křik, všech přítomných, který doprovázel doposud veškeré dění, utichl jako když utne. Všichni už věděli, že když mluví Lou Vaňken, tak mluví jen Lou Vaňken. Jedinými zvuky, které bylo možno zaslechnout byl přerušovaný dech přiškrceného vězně a vzteklé supění Sakmara, který jej držel.
„Tu mrtvolu okamžitě uvolněte z řetězů a do Jámy s ní. A tohoto odsouzeného…“ kopl lehce špičkou boty do muže ležícího mu u nohou. „ Hmm… zdá se že má plno sil a blaho ostatních mu leží na srdci. Nechejte ho kopat ještě s odpolední a noční směnou. Když se zastaví, hoďte ho taky do Jámy. Živého.“
Lou se vzápětí otočil na patě a vydal se za doprovodu dvou dozorců ke schodišti vedoucímu vzhůru. Samar počkal až blikavé světlo jejich pochodní zmizí a pak se otočil k vězňům. 
„Vy zavšivená bando! Okamžitě do práce!“ zkušeným pohybem uvolnil důtky z mužova krku. „Máte štěstí, že měl pan správce tak dobrou náladu! Já bych vás nejraději naházel do Jámy všechny!“
Kopl do mrtvoly nepřirozeně zkroucené na kamenné podlaze.
„Vy dva!“ kývl na poblíž stojící pomocníky. „Okamžitě tu mršinu odtáhněte! A nezapomeňte vzít i tu půlku hlavy! Nerad bych do toho svinstva šlápl! To by mě fakt nasralo! A víte jaký jsem, když se naseru!“
            Všichni to věděli. Ale ani po několika minutách usilovného hledání se nepodařilo chybějící kus lebky najít. Tehdy se rozhodl Samar hodit tělo do Jámy tak jak bylo a na to, že ho kus schází raději nemyslet.

+ + +

             Linarfin zopakoval to, co řekl toho dne už třikrát a byl si jistý, že to není naposled.
„Pane správce, vy máte problém. Já jsem tady proto, abych se ten problém pokusil vyřešit. Moje cena je sto zlatých. Za to, že jsem sem přijel. Zbytek mi doplatíte podle toho, oč půjde. Nemůžu s vámi uzavřít dohodu na pevnou cenu sto padesáti zlatých, když nevím, co ode mne budete chtít.“
               Správce se zarazil.
„Proklatě! V tom je právě zakopaný pes. Já nevím, co se děje. Ale taky se s vámi nemůžu dohodnout tak, jak požadujete. Vaše cena by mohla přesáhnout naše finanční možnosti. To by bylo nemilé pro obě strany. Já jsem čestný člověk a velmi by mě mrzelo, kdybych vám za vaši práci nemohl zaplatit sumu, kterou by jste mohl požadovat.“
            Vstal od stolu a začal přecházet sem a tam po místnosti. Lin tomu nevěnoval příliš pozornosti. Věděl, že lidé jsou v jeho přítomnosti občas nesví. Nenápadně si proto prohlížel správcovu kancelář. Dominoval jí těžký stůl a několik prostých masivních židlí. Na stole úhledně srovnané listiny, kalamář, dva husí brky, počítadlo…
„Už osm dní se žádný z mých mužů neodváží sejít dolů do nižších pater žaláře. Vězni nedostali najíst, nemají vodu, nic. Ale na to je jich spoust zvyklá… Horší je, že nevím, co se stalo…“
            Starý oprýskaný obraz neznámého umělce visící vedle krbu ve kterém hořela velká buková polena. Dřevo muselo být odněkud dovezené. Takhle vysoko v horách bukový les nerostl. U krbu na věšáčku byly pověšené pohrabáče. Žádný popel mimo ohniště. Správce měl evidentně rád věci tak jak mají být.
„… co se stalo s mými muži. Zůstali dole. A já je chci odtud dostat! Hned jak se mi doneslo, že se v nižších patrech něco děje, poslal jsem tam část druhé směny, aby pomohla udělat pořádek a zajistit viníky…“

+ + +

 „Měl jsem ještě dvě hodiny spát, k sakru!“ odplivl si Jarkyn Mulk. „Doufám, že správce vyplatí alespoň nějaké odměny.“
             Jeho kolega Dylin Kelvar si dopínal kožený nárameník a snažil se probudit. Moc mu to nešlo, vzhledem k tomu, že hrál dlouho do noci kostky s tím novým klukem, co nedávno nastoupil do služby. Fritz Bagr vypadal jako nic moc kumpán do nepohody, ale včera večer se po několika panácích slušně rozjel a Dylin ho začal mít rád.
„Nežvaňte a pohyb, dole je nějaký bordel a čím dřív ho uklidíme, tím dřív se vrátíme do tepla!“
Velitel směny, zavelel a dvacet rozladěných mužů nastoupilo do dvojřadu. Zběžně si je prohlédl, jestli mají kompletní vystroj, nechybí jim knoflík, nebo se náhodou nezapomněli oholit. Tohle sice byla věznice a nikoli armáda, ale správce vyžadoval od svých podřízených vše, co bylo napsáno v řádech. Umývat se pravidelně, mít čistý stejnokroj, zakázal pít ve službě a vůbec zavedl řadu nepopulárních opatření. Dozorci ho za to zpočátku neměli vůbec v lásce. Ale pak přijel povoz naložený dívkami madam Mileny. Ke všemu na voze bylo mimo dívek ještě pár soudků medoviny. Za dobrou práci následovala dobrá odměna. Správce byl přísný, ale spravedlivý. Pochopili to rychle a přizpůsobili se.
            Velitel spokojeně pokýval hlavou. I když je vzbudil před deseti minutami, všichni vypadali tak, jak měli. Zavelel pohov a spustil:
„Takže stručně. Chlapci dole mají nějaký průšvih a potřebují s tím pomoct. Mek Giber seděl na dvojce, když mu někdo začal mlátit na dveře. Byl to Krakorec. Neschopný pořádně vysvětlit, co se děje. Ono se totiž bez spodní čelisti blbě mluví.“
Dosud ještě víceméně spící dozorci rychle procitli.
„Krakorec stihl vlastní krví postříkat půlku chodby, o Mekovi nemluvě, a umřel. Byl to dobrej chlap a je ho škoda. To víme všichni. Mek zabarikádoval dveře, protože najednou slyšel zespoda řev a zavolal troubou nahoru, že je zle. Vypadá to, že pár muklů se nám dostalo z cel a dělaj problémy. Naši chlapi asi právě zažívaj peklo a my je z toho musíme dostat. Je to všem jasné ?!“
„Ano pane!“
„Tak se mi to líbí! Pozór! Vpravo v bok! Za mnou poklusém… klus!“
             Směna vyběhla z ložnice přes chodby ven na nádvoří, zatočila mezi ploty oddělující nástupiště a popraviště a zamířila  k velkým vratům v protější zdi. Správce Vaňken je pozoroval ze svého okna, dokud mu nezmizeli v černém ústí vstupu do žaláře. Mohl být spokojený. Dozorci, které zde našel při svém příjezdu byli bandou opilců a neschopných lemplů, kroutící si léta služby na konci světa. Ti muži tam dole byli teď výborně sehranou jednotkou strážců nebezpečných zločinců. Metoda chleba a biče, kterou používal byla v tomto případě velmi účinná. Byl si jistý, že komplikace ve spodním patře budou jistě brzy vyřešeny.

+ + +

 „Ozbrojení obušky a biči sešli do třetího patra. Máme tam uvězněnu tu nejhorší sebranku…“ správce se vrátil ke stolu a otevřel šuplík. „Konečně, tady vám to můžu, ukázat, ať máte trochu představu.“
             Rozložil na stůl několik pergamenů, které vyndal ze šuplíku. Linarfin se zvedl ze židle a se zájmem sklonil hlavu nad plánkem věznice. Chodby se křižovaly jedna s druhou na první pohled velmi chaoticky. Správci však orientace zjevně nečinila problémy.
„V této části je schodiště, tady vstup do rozpracovaného čtvrtého patra. Jeho předběžné schéma vidíte tady. Snažím se využít stávajících chodeb, aby se dalo zbudovat s co nejnižšími náklady. Abyste to správně pochopil, toto je velmi stará pevnost, kterou přestavěli do dnešní podoby, aby sloužila jako věznice. Využilo se tehdy prvních tří pater a nižší byly zazděny. Dnes ovšem tato tři patra nestačí a proto jsme otevřeli nižší sklepení a pustili do jeho přestavby využívajíc našich vězňů jako levné pracovní síly. Ze čtvrtého patra je zakreslena pouze jeho část, protože dál jsme se zatím nedostali. Orientujete se doufám, když tak zpomalím.“
                 Zaklínač mírně zmaten z toho, jak správce rychle ukazoval a mluvil jen zakýval hlavou a něco zamručel. Správce to pochopil po svém.
„Problémy nastaly ve třetím a čtvrtém patře… a nejedná se o vězeňské nepokoje… proto jste tady.“

+ + +

 „Proboha…“
            Světlo pochodní mihotavým plamenem osvětlovalo hrůzné scény v třetím patře žaláře.
Krví potřísněné stěny chodeb. V okovech uvězněná noha, utržená v koleně. Ruka bez prstů ležící opodál… Vnitřnosti roztahané po podlaze, visící na držácích pochodní. Něčí hlava zohavená k nepoznání. Jen kusy obličejových svalů a úsměv odhalených žlutých zubů. Kůže a jedno oko schází…
            Někdo z dozorců se pozvracel a hned nato další. Ti otrlejší jen nevěřícně zírali a zakrývali si nos a ústa.
„Pozor, chlapi, toto vypadá na těžký průser.“ Velicí dozorce Pool Herger se snažil, aby se mu hlas nechvěl, ale nešlo to. Studený pot my vyrazil na zátylku a hrdlo měl sevřené hnusem. A strachem. Za celou svou službu nezažil žádnou vězeňskou vzpouru, která by měla takovéto následky. Jistě, věděl, co dokážou udělat rozvášnění trestanci, když se jim dostane za podobné situace do rukou dozorce. Ale tohle… Tohle by nedokázal žádný člověk. Ani šílenec, a že jich tu měli dost. Nohy mu pomaličku začali vypovídat službu. Přestaly ho poslouchat. Hlava se mu lehce zatočila. Opřel se o stěnu, ale ruka mu sklouzla po krvavé šmouze. Skoro upadl. Pak někdo příšerně zakřičel. Někdo vzadu. Výkřik se zasekl do srdcí všech přítomných jako kus ledu.
            Tam někde hluboko v černočerné tmě. Tam, kam nedosáhlo slabé světlo pochodní, se něco pohnulo.

+ + +

 „Jste profesionál. Přiznám se, že k vám nechovám velké sympatie, ale na druhou stranu mi nevadíte. Koneckonců, vám se zase nemusí líbit mé povolání, ale tolerujete ho, že ano…“
Linarfin se snažil pochopit kresbu na pergamenu a zapamatovat si klíčová místa. Správce nečekal na odpověď a pokračoval.
„Něco tam dole je, a vy zjistíte co a případně uděláte co budete muset. Za to dostanete řádně zaplaceno. Ovšem né víc než sto a padesát zlatých. Taková je dohoda.“
Zaklínač zvedl oči od plánů.
„Řekněte mi všechno, co ještě víte, pane správce.“

+ + +

             Jarkyn Mulk se třásl neovladatelným strachem. 
             Byl sám ve tmě. Sám ve studené tmě, ve které číhalo něco, z čeho měl příšernou hrůzu. Věděl, že to něco cítí jeho krev bušící mu v tepnách. Věděl, že to něco si pro něj už jde. Jeho zmučená mysl už nemohla dál. Zhroutil se přitisknutý ke  studené stěně a začal se tichounce smát.

 + + +

             Xavier Darmoh poprvé zabil v sedmi letech. Utloukl dřevěnou palicí spícího žebráka. Od té doby byly jeho obětmi vždy bezbranní lidé. Stařeny, starci, mrzáci… Zaživa je řezal na kusy a opájel se pocitem obrovské eufórie, zatímco umírali v strašných mukách. 
            Xavier Darmoh toho dne zažil na vlastní kůži to, co jeho oběti.

+ + +

                 Správce pokrčil rameny.
„Bohužel, pane zaklínači. Všechno co vím je to, že polovina mých mužů je někde tam dole. Druhá skupina, kterou jsem tam za nimi poslal odmítla sejít po schodech, a abych pravdu řekl, ani jsem se těm chlapům nedivil…“.

+ + +

             „Nikdo mě tam nedostane, ani za zlaté prase!“
Jurgen Darf pomalu ustupoval od schodiště vedoucího do třetího patra. Ostatní couvali s ním a ani je nenapadlo s ním nesouhlasit. Bajcho Sado začal dávit to co před pár minutami snědl. Správce Lou Vaňken zblednul. Kdosi byl tak duchapřítomný, že těžké železné dveře zabouchl a zajistil závorou.

 + + +

„Hned za dveřmi ležel dozorce Kelvar. Přesněji řečeno půlka dozorce Kelvara. Ten muž neměl nohy. Jen krvavé kosti, ze kterých bylo strhané veškeré svalstvo. Než zemřel, tak se musel vydrápat nahoru po schodišti jen za pomocí svých paží…“
            Linarfin se zachmuřil.
„Řeknu vám na rovinu, abyste nepočítal s tím, že je tam dole ještě někdo naživu. Pokud je situace taková jak mi ji popisujete, je velmi nepravděpodobné…“
„Rozumím, co se mi snažíte naznačit. Chci alespoň nechat mrtvé vynést a řádně pochovat. A taky musí být dole bezpečno. Je potřeba dokončit čtvrté patro. Za pár dnů sem mají přesunout další odsouzené. Musíme být připraveni. A to něco, co má na svědomí události ve sklepeních musí být odstraněno.“
             Bělovlasý muž kývl.
„Dobrá tedy. Navrhuji vám to udělat takto. Když bude moje cena do stopadesáti zlatých, vyplatíte mi je. Když to bude víc, domluvíme se po práci. Koneckonců, je zbytečné ztrácet dále drahocenný čas smlouváním. Může se stát, že odtamtud nevylezu a všechno to smlouvání pak bude k ničemu. Souhlasíte?“
                 Správce se ušklíbl zaklínačovu šibeničnímu humoru. Pak rozhodil ruce a pravil:
„Koneckonců, proč ne. Jsme dohodnuti.“
„Dobrá. Teď mi prosím ukažte kudy dolů.“

+ + +

                 Mravenčení pominulo. Napjaté svaly se uvolnily. Zaklínač vydechl a otevřel oči. Byl připraven. Zvedl se z meditačního sedu a uložil všechny elixíry do truhličky s bílou runou na víku. Zajistil ji proti otevření nepovolanou osobou a odložil k dalším věcem do strážnice stojící u vstupu do třetího patra. Pak přistoupil k těžkým železným dveřím, za kterými jej čekala práce. Odjistil závoru a otevřel je.

 + + +

 „Jak je to dlouho?“
„Asi pět hodin, pane.“
„Možná jsme měli ještě nějakou dobu počkat. Možná by přijel ještě další. Tenhle je ke všemu mrzák.“
„I tak bych se mu bál postavit, pane.“
„Hmm. Bude se mu ale bát postavit i to, co číhá tam dole?“

+ + +

                  Šouravé kroky ve tmě. Slyšel je, jak přicházely.
Vyrazil jim v ústrety. Normální člověk by spatřil v hluboké tmě jen svítící žluté oči, slyšel by hrdelní chrapot. Zaklínač viděl shrbené postavy pomalu se blížící chodbou. Cítili oběť. Toužili zabíjet. 
            Živí mrtví.
Tlačli se jeden přes druhého v úzké chodbě, v touze po čerstvé krvi. 
Zaklínač roztočil meč a vrhl se vpřed proti nepříteli.
Jako už mnohokrát předtím.

 + + +

„Pane, pane, je tady další!“
            Lou Vaněken vyskočil ze židle tak prudce, že skoro shodil věci ze stolu.
„Hned ho sem přiveď!“
            Než to dořekl, tak se dveře rozletěli. Správce zapomněl zavřít pusu. Viděl už hodně podivných individuí, ale takovéhle ještě ne. Mocný hlas zaburácel, tak, že Lou měl pocit, že se stará věž, ve které úřadoval, zřítí.
„Su tady, vašnosto, ale jak sa tak dívám, pozdě idu. To ogařisko hlůpé nepočkalo a vlezlo do ďůry samo. Ukažte ně hnedka, kadyma sa tam dostanu!“     
             Na prahu stál trpaslík oblečený do černé kůže pobité železem. Ohnivě rudé vlasy spletené do silného copu, obtočeného kolem krku a vous stejné barvy střižený do licousů, přecházejících do mohutného, naježeného kníru. Měl obří nos, viditelně několikrát zlomený a pod hustým ježatým obočím pronikavé oči.
Oči hada.

+ + +

                  Zaklínač bojoval nekonečně dlouho. Stříbrná čepel zpívala a přinášela smrt už jednou mrtvým.
Ne dost rychle.
            Příliš mnoho paží se natahovalo k jeho rychle tlukoucímu srdci. Zombie, kterou před chvílí přeťal v pase se k němu plazila s monotónní úporností, přitahujíc se kousek po kousku jednou paží. Druhá byla utržená v rameni a ležela kdoví kde.

+ + +

 „Slyšíte?“
Sakmar Haur sedící v koutě místnosti zvedl hlavu. Všichni kdo byli s ním otočily hlavy k zabarikádovaným dveřím. Byli zavřeni v malém skladišti už několik dnů. Nikdo nevěděl kolik přesně. Čas tu nešlo měřit. Věděli jen, že je to dlouho.
             Prchali tehdy před hrůzou, která číhala někde v chodbách žaláře. Slyšeli strašlivý vřískot těch, kteří neměli tolik štěstí jako oni. Potáceli se přes těla, která někdo ještě před malou chvílí trhal na kusy. Muž běžící před Sakmarem neznal žalář jako on. Běžel v panice naprosto chaoticky. A roztříštil si hlavu o kamenný překlad dveří do skladu. Upadl a začal ječet. Bolestí i strachem. Nikdo se jím nezdržoval. Zabouchly dveře a zatarasili vším, co bylo po ruce. Fošny z polic, stará dřevěná skříň, násady krumpáčů a lopat, pytle obilí… Skoro to nestačilo.
              Dveře skřípěli pod náporem zla stojícího za nimi. Dagro Noe, násilník a vrah, se poprvé v životě začal modlit k Velké Matce. Pak nápor ustal a praštění dřeva vystřídaly mlaskavé zvuky. Něco začalo hodovat na těle, nešťastníka, který zůstal ležet venku.
Sakmarovi při té vzpomínce přeběhl mráz po zádech.
            Teď po dlouhé době ticha, které následovalo po křiku plném hrůzy se venku zase něco začalo dít.
„Je to tady zase! A tentokrát to neodejde! Já to cítím!“, hlesl mladík, jménem Fritz Bagr. Tohle byla jeho první služba. Ani v těch nejčernějších snech ho nenapadlo, že by mohla mít takovýto průběh.
Muži v místnosti se začali nervózně vrtět.
                S výjimkou toho, co mu říkali Němý, protože od okamžiku, kdy se tady ocitli neřekl ani slovo a jen seděl nehybně v koutě. 
            A toho, kterému začali říkat před pár hodinami Tuhý.
             Před pár hodinami se totiž tehdy ještě Jopseh Morf v hodnosti starší strážný,  zbláznil. Pokusil se v záchvatu hysterie otevřít dveře a utéct. Rána krumpáčem rychle vyřešila jeho problém.

+ + +

             Linarfin ustupoval krok za krokem.
Už jen dvě. Přesto ustupoval. Účinky elixírů začaly odeznívat v ten nejnevhodnější okamžik. Sekl mečem napříč, aby uťal natažený pařát, ale příliš pomalu. Musel udělat další krok pozpátku. Tak tak se vyhýbajíc druhé zrůdě.
            Pak se to stalo.
            Rychle a nečekaně.
               Z jedněch dveří lemujících chodbu na něj skočila další. Neměl už čas uhnout. Otočil se v piruetě tísněn úzkým prostorem a zombie vzápětí naběhla na meč, který jí nastavil. Čepel jí pronikla do hrudního koše až po jílec.
            Příliš hluboko. Pokusil se ji hned vytáhnout, ale bezvýsledně. 
                Skonávající monstrum po něm ještě natáhlo pařáty. Musel meč pustit, aby ho nepotrhala, udělat krok stranou, aby se vyhnul těm dvěma, na které na okamžik zapomněl. Zasažený nemrtvý nato padl a ti dva jej lhostejně překročili. Byli teď mezi zaklínačem a jeho ztracenou zbraní. Ten uskočil bleskově sáhnul do boty pro dýku, aby vzápětí vztekle zaklel, protože pouzdro bylo prázdné. Musel ji vytratit někde během boje v studených chodbách.

 + + +

             „Dobře ogare. Teď mažeš zdrhat, až se budeš kopat patama do řiti. Včil už si poradím sám.“
„Jo, jo, dobře pořiďte, pane Maxime!“, řekl mladík, který dostal za úkol ukázat trpaslíkovi cestu a otočiv se na patách rychle zmizel.
„No, trošku poseroutka, ale ináč charakter, tyž ně popřál hodně štěstí“, uchechtl se rudovous. Nahlédl do strážnice, poznal, komu patří odložené věci a zaklel. Sundal vak ze zad a vyndal z něho kovanou truhličku.
„Line, Line, chlapče, do čehos to strčils nos?“
Otevřel ji a  sáhnul dovnitř. Vyndal jeden flakónek a odzátkoval ho. Zvedl k ústům, ale nevypil. Místo toho zlostně praštil pěstí v stříbrem pobité rukavici do podlahy. 
„Do řiti, na toto včil není času…“
Zavřel flakón a vrátil ho zpět. Z vaku vyndal láhev pálenky a zubama ji otevřel. Nalil si do krku pořádného loka.
„Eh.. Do frasa. Toto je stejnak nejlepší dryák.“
Protáhl si paže a sundal druhý předmět, který měl pověšený na zádech. Podíval se ke dveřím vedoucím do podzemí, na vteřinku se zamyslel a pak vybalil z měkkých kožešin svázaných koženým řemínkem stříbrné ostří.

+ + +

              Dveře zapraštěli pod strašlivým úderem. Sakmar vyskočil a hmátl po krumpáči. Dva muži se vrhly vpřed a zapřeli se o desky. Další popadli co bylo po ruce. Motyka, krumpáč, lopata…
Jediné zbraně na obranu holých životů.
Další rána. Panty skoro nevydržely, prkna se prohnula, jedno prasklo.
Kapičky potu se zatřpytily na dozorcově čele, když to něco venku vydalo příšerný hrdelní zvuk. Klouby na křečovitě sevřených prstech zbělaly.
Něco venku zaúpělo.
Sakmar prkenně ustupoval od dveří.
Něco venku proneslo odporným hlasem: „Padni!“
Vtom se doposud sedící Němý postavil.
To by Sakmar ještě dokázal pochopit.
To že se postavil i Tuhý, bylo ale na něj už moc.

+ + +

 Tam někde ve tmě se bojovalo.
            Oproti Linarfionvi měl trpaslík výhodu. Nemusel procházet dlouhé chodby a pátrat po skrytém nepříteli. Stačilo běžet přímo za zvuky zuřivé bitky. A Maximus Urgan běžel jako vítr.

+ + +

             Sakmar chtěl co nejdál od oživlého mrtvého, ale nešlo to. Zády se opíral o kamennou stěnu místnosti a vyděšeně pozoroval, jak se Tuhý pomalu otáčí ke dveřím a nevšímajíc si mužů snažících se dostat z jeho dosahu, se o ně zapírá.
            Němý najednou začal vyslovovat nepřirozeným hlasem slova, kterým nikdo nerozuměl.
Klató! Véráta! Niktó!
            Sakmar proklel okamžik, kdy se rozhodl vzít tuhle práci.
            Pak dveře vybuchly. Dřevěné trosky vlétli do místnosti a roztříštily se společně s Tuhým o stěnu. Kus jejích kovaní se mu zaryl do hrudi a přišpendlil ho ke zdi. Společně s dveřmi bylo na kusy trháno ještě nějaké další stvoření, které nepatřilo do tohoto světa. Než stihl kdokoli určit původ krvavých kusů masa a kostí, louč zhasla a vše se ponořilo do tmy. Poslední co mohli lidé v záblesku světla vidět bylo, že za otvorem, kde před chvílí byly dveře se rýsuje černá silueta bělovlasého muže s levicí nataženou před sebe a Němý s vyceněnými zuby stojící proti němu v dřevěných troskách.

+ + +

Tma.
Chraplavý hlas pronášející morbidní slova:
„Rež a rubaj do krve, nebude to poprvé…“
Odpověď unaveného muže:
„Maxi…“
„Su to já, chlapče. Uhni nabok, sotva stojíš!“
A nelidský hlas třetí osoby.
„Zadrž, zaklínači!“

+ + +

                  Správce Vaňken ukončil psaní vzkazu rázným podpisem a zvedl hlavu k pomocníkovi stojícímu u dveří. 
„Dáme jim čas do rozbřesku. Potom pošli s tímto vzkazem holuba do Novigradu. Budou sem muset poslat speciální komando a možná i čaroděje,“ předal mladíkovi tenkou rouličku pergamenu a založil si ruce na prsou.
„Mám špatný pocit, že jsme narazili na něco, co přesahuje hranice našich možností. Byla možná chyba spoléhat, že to jeden čí dva zaklínači vyřeší.“

 + + +

                 Třepotavé světlo nově zapálené louče osvětlovalo skladiště, ve kterém stála skupinka mužů. Mihotavé záblesky tančily po kamenných stěnách i troskách inventáře rozházeného všude po podlaze. Ozařovalo tváře všech přítomných, ve kterých byl strach, vztek, bezmoc… 
„Máš enom málo času, vampe, tož honem mluv!“
            Trpaslík stál rozkročen před tím, jehož nazývali milně Němým, se stříbrnou sekerou připravenou k úderu.
„Hsss… Je to prosté zaklínači. Žiju tady už strašně dlouho a je logické, že jsem se zachoval tak jak jsem se zachoval, když z tohoto místa udělali to co udělali.“
Linarfin už zase pevně držící v levici svůj meč, ledově doplnil.
„Jistě. Podzemí, žádné přirozené světlo, plné kobky vězňů. Když to s některým z nich přeženu, tak ho dozorci hodí do Jámy. Koho zajimá, na co zemřel nějaký vězeň. Hlad, vlhko, tma… Kdo by pátral po prokousnuté tepně. Široko daleko žádný chlapík s kusem stříbra v ruce…“
„Ó áno… je to přesně tak… Prostě jsem se stal jedním z vězňů. Vycházet jednou za čas z kobky a vybírat si krevní skupinu, na kterou máš chuť… Co si můžeš víc přát.“
             Sakmar Haur, doposud mlčky přihlížejíc dialogu, sprostě zaklel. Dagro Noe si bezděčně začal ohmatávat krk. Trpaslík odpověděl se sevřenými rty:
„Dobře sis to zařídil pizizube, ale potom sa něco posralo. Vybul šecko co víš, dokáď eště su ochotný ťa poslůchat!“
„Css, css… Já nevím, co to jé.“, vycenil upír zuby na zaklínače, „Vím, jenom, že se toho bojím stejně jako všichni. Přišlo to z nejhlubších kořenů Gornodolu a teď je to tam někde ve tmě.“
 „Ti nemrtvý jsou tvoje práce. Jsi jeden z vyšších. Tvá vůle je tak silná, že jsi je probudil zpět k životu. Tvoji ochránci…“, Lin si odplivl, „Zoufalý pokus… „
„Jeden zaklínač zlikviduje celou tvou armádu nemrtvých a nedá mu to až zas tolik práce.Tss…“, Němý zakroutil hlavou v posměšném gestu, „To jsi chtěl říct Jednoruký? Jsi hloupější, než vypadáš. Oni neměli bojovat s tamtou věcí! Měli ji zabavit. Stejně jako zabavili tebe. Hodiny hodíš chodbami a zabíjíš jednu zombii za druhou. Víš, já nemám nejmenší chuť tady zemřít. Tamto pronásledovalo a zabíjelo mé loutky stejně jako ty, a nemělo čas pátrat po mě! Už to chápeš?“
            Lin gestem zadržel trpaslíka, pro kterého konverzace evidentně byla u konce a chystal se začít věnovat svému řemeslu.
„Myslím, že nám chce ještě něco říct, Maxime.“
            Upír, který se přikrčil před očekávanou ránou, se uchechtl. Dlouhé špičáky se zaleskly ve třepotavém světle louče.
„Ano, ano, zaklínači, máš pravdu. Jak už jsem řekl. Střetnutí s tou věcí ve tmě je pro jednoho smrtelné a pro dva přinejmenším velmi, velmi nebezpečné. Tss…“, upír vztyčil významně ukazováček, „Tři už ovšem mají nějakou šanci. Ke všemu, když mají schopnosti jaké máme my, tak bych řekl velkou šanci. Navrhuji proto obchod. Pomůžu vám a vy mě za to necháte jít.“
Trpaslík chtěl něco odpovědět, ale nedostal se k tomu. Chodbami prolétlo táhlé zavití, při kterém stydla krev v žilách. Upír se přikrčil ještě víc. Maximus uskočil od díry po dveřích a otočil se k ní se sekerou nad hlavou. Linarfin udělal totéž, jen na druhé straně otvoru. Sakmarovi vypadl krumpáč z rukou a Dagro Noe se rozklepal. Nikdo nevěnoval pozornost loužičce, které se začala tvořit vedle jeho bosé nohy.

+ + +

             Počasí se změnilo náhle a nečekaně, tak, jak to vysoko v horách bývá. Nebe zčernalo a těžké bouřkové mraky se valily přes zubaté hradeby prastaré pevnosti jako temná armáda duchů. Správce zavřel okno věže a pak nařídil vyslat okřídleného posla dřív než měl původně v úmyslu.
Sotva bílá holubice nesoucí vzkaz vzlétla nad hradby udeřil do pevnosti první blesk. Úlomky kamení doprovázeny rachotem, který se mísil se zvukem hromu, dopadly na její nádvoří.

 + + +

              „Nemože to byt horší, jak uplácat z hovna kulu!“ odplivl si Max na konci asi dvouminutového napjatého čekání a sklonil sekeru. „Nejvyšší čas vypadnůt, myslím. Ale nějak sem ztratil hen tu orientacu. Víš kadyma sa dostanem k těm schodom?“
„Jak jsem rubal kámoše, našeho obchodního partnera, tak jsem nějak neměl část obdivovat krásy okolní krajiny.“, Lin se rozhlídl a pak mečem máchl k jedné z chodeb. „Podle všeho jsme v nějakém skladu ve třetím patře a cesta ven je někam tímhle směrem.“
„Moment, pánové, ehm,  ještě moment,“ zapojil se upír do rozhovoru. Lin si uvědomil, že vamp zase vztyčil káravě ukazováček. Začínal být na to alergický.
„Ještě jednou tohle udělej, a useknu ti ho!“
„Hss,“ zasyčel skrze prodloužené špičáky upír, ale ruku stáhl. „Tuhý by mohl být naše prodloužená ruka, jen potřebuje trošku pomoct.“ Významně se podíval na zombii přišpendlenou ke stěně, která se marně snažila uvolnit. 
                Jednorukému zaklínači zableskly hadí oči.
            „Bez obav, já mu hned pomůžu.“
             Přistoupil k nemrtvému a několikrát do něho ťal mečem, až sliz stříkal na všechny strany. Kriticky zhodnotil na své dílo – na stěně zůstal viset bezhlavý trup s odsekanými končetinami – zle se ušklíbl a otočil se k překvapeným přihlížejícím a pokrčil rameny:
„Bohatě mě stačí přítomnost někoho, kdo se pořád olizuje při pohledu na vaše strachem naběhlé žíly.“
            Upír se nadechl a chtěl protestovat.
„Drž už hubu, pizizube,“ řekl mu Maximus a pak kývl na Sakmara. „Ty chlape vypadáš rozumně. Natuty to tady máš celé v malíku, tož sa zkus dat do kopy a fofrem nás odsaď dostaň. Nebudu sa naháňat s nejaků mrchů a přitom mjet takovů partyju za řiťů. To bysme raz dva šli do kytek všeci.“
                 Dozorce, který si uvědomil, že mluví na něj se najednou probral ze strnulosti a horlivě přitakal. Upír nazvaný pizizubem však nehodlal ještě domluvit.
„Jmenuji se Ardulak z Atrkap, zaklínaču!“ zaprskal. „A to že mám delší špičáky je u mého druhu normální! Je to geneticky…“
„Na genetiku ti seru!“ skočil mu do řeči trpaslík. „Nepatříš do tohoto světa, si parazit a měl bych ťa hned přetáhnůt přes květák. To akorát Linarfin zasej vidí věci ináč, a aj když je mladší jak já, oplatí sa občas ho poslechnůť.“
            Sotva trpaslík dokončil větu a chystal se začít další, rozlehl se zase chodbami ten příšerný zvuk co prve. Tentokrát však byl jeho původce podstatně blíž. Všichni ztuhli a pak Sakmar vyrazil ven z místnosti. Rozhlídl se vlevo, vpravo a nato se rozběhl chodbou vedoucí ke schodišti, bez výjimky těsně následován ostatními.

+ + +

             Ruce. Špinavé ruce v cárech oblečení natažené z oken ven, kam až to dovolovaly mříže. Křik, ztrácející se v hřmění hromu. Viděl to a slyšel všechno ze svého okna. Procedil mezi zuby kletbu a vrátil se ke stolu.
„Krysy, které vědí, že se loď potápí.“
Lou Vaňken se chopil pera a napsal několik rozkazů. Pomocník, který je vzápětí měl doručit se po zběžném mrknutí na první řádky zarazil a nevěřícně se podíval na svého nadřízeného.
„Ale, pane…“
Správce jej však pohybem ruky zarazil.
„Jdi.“

+ + +

                  Dargova mrtvola se skutálela ze schodiště dolů, aby pod ním zůstala ležet s polámanými končetinami zkroucenými v nepřirozené podobě.
            Sakmar to všechno pozoroval neschopen pohybu. Právě vyběhl z chodby a schody byly na dosah, když náhle jej něco odhodilo stranou, až se bolestivě uhodil u stěnu. Byl to Dargo Noe, který ho odstrčil. Běžel mu celou dobu v patách a teď se chtěl dostat co nejrychleji pryč. Hnal se jak nejrychleji dokázal  k spásnému schodišti a byl už skoro nahoře, když se to stalo.
            Noe chytil kliku a zalomcoval s ní. Bezvýsledně. Dveře se neotevřely. Zoufale se otočil k ostatním, kteří stáli dole a pak ztuhl. Ve stínu u stropu místnosti, pár sáhů od něho se něco pohnulo. Dargo zařval a začal zoufale bušit do dveří, ale nebylo mu to nic platné. To co Sakmar viděl jako neurčitý stín zahalený temnotou, se vrhlo na svou oběť za příšerného hrdelního skřeku.
„Da ty ebam krvta!“ zaklel v kdovíjakém jazyce Maximus a ustoupil o krok.
Linarfin ustoupil stranou s mečem připraveným k úderu a nespouštěl z nepřítele oči. Mutace mu dovolovala rozeznat to, co obyčejný člověk v slabém svitu pochodní nemohl vidět.
            Tvora vzdáleně připomínající člověka jak se vrhá na Dagra a noří do jeho hrudníku pařáty. Zahryzává se mu do hrdla a saje z ještě žijící oběti krev. Trvalo to sotva pár vteřin a pak ji pustil. Než se tělo zřítilo až k nohám přihlížejících, skočil tvor na strop a zahalen tmou přeběhl po čtyřech do opačného kouta. Lidem se ztratil z dohledu, ale zaklínači viděli, jak se připravuje k dalšímu útoku.
            V tom Sakmar křikl:
„Za mnou!“. Skočil ke schodišti, ale místo aby po něm vyběhl nahoru, vydal se dolů. Na zlomek vteřiny zůstali ostatní překvapeně stát, ale pak jej následovali. Monstru, které vidělo, že mu jeho kořist uniká vztekle zařvalo a vrhlo se za nimi. Ale Sakmar byl bachař, který znal své pracoviště jako své boty. Na konci schodiště byly ty samé železné dveře jako nahoře, jenomže otevřené. Proběhli jimi do nedokončené strážnice číslo čtyři.
            Zrůda se jim řítila v patách, když Linarfin křikl na trpaslíka :
„Maxime! Aard!“ otočil se na patě a složil prsty do znamení. Vedle něho stojící trpaslík učinil totéž. Tvor se v plné rychlosti srazil se zdvojeným znamením. Zavřeštěl a odletěl zpátky, zasypán kusy kamení,které síla zaklínadla vytrhla ze stěn, podlahy a stropu chodby. Sakmar zabouchl těžké dveře a chtěl je zajistit. Zaklel, když zjistil, že závora je jen z venkovní strany – vrata měla udržet lidi vevnitř, ne venku. Opřel se plnou váhou a stiskl zuby. První náraz bestie ještě dokázal udržet, ale druhý by mu byl osudný, nebýt Fritze Bagra, který s nadlidským úsilím zvedl těžký trám sloužící k podpírání nových chodeb a nezapřel jím vrata.
             Všichni vydechli, jen Ardulak stál ztuhle opodál. Nijak se nezapojil do horečné snahy udržet to něco venku. Asi věděl, proč to dělá.
             Kovové pláty dveří se po dalším útoku toho tvora prohly, jen tak tak odolávající strašnému náporu. 
 „Asi bysme měli zmizet, dokud máme trochu času,“ odhadl situaci Fritz. Ostatní pohlédli na mladíka, který pronesl tato slova a uvědomili si, že má pravdu.
„Gurva, Line, ogar má pravdu!“ řekl trpaslík. „Viděls to co já, na toto sami nemáme...“
Sakmar otevřel ústa a naprázdno polkl, přejíždějíc pohledem z jednoho zaklínače na druhého.
„Co... co... co tím chce říct? Co tím myslí!“ hlas se mu chvěl rozrušením.
Další rána prohnula kovové dveře.
„Co je tam venku?“ zeptal se ledovým hlasem Fritz Bagr.
„Prastarý,“ odpověděl mu stejným tónem Ardulak z Atrkap. „Můj tvůrce.“

+ + +

             Hromy burácely a blesky jako kladiva nebeských kovářů bušily do věží a hradeb věznice.
Písař musel skoro křičet, aby ho správce slyšel. 
„Zabednili jsme dveře do třetího patra, pane, jak jste přikázal!“
„Dobrá. Nemůžeme riskovat, že zaklínači selžou. Kdyby se to něco dostalo ze spodních pater nahoru...“
„Ano, pane, máte pravdu!“
„Co druhý rozkaz?“
„Vzkaz už je na cestě, pane! Pokud holubice doletí a pan Tigrian Erlor pošle své muže ihned, mohly by tu být ráno!“
„Pak doufejme, že to tak bude,“ řekl správce, ale spíše sám sobě.
Vzápětí udeřil do věže další blesk. Polena hořící v krbu vyletěla a jiskry se rozprskly po celé místnosti.
             Bouře ještě neřekla své poslední slovo.

+ + +

             „Spal u kořenů Gornodolu, dokud ho neprobudili rány krumpáčů a lopat. Nikdy jste neměli zajít tak hluboko!“ upír sevřel pěst v zcela neupírském gestu. „Je mnohokrát mocnější než já! A to ještě nedosáhl své plné velikosti! Dlouho nesál krev a jeho tělo bylo slabé, teď však s každou kapkou krve roste a sílí! Už teď je téměř nesmrtelný!“
            Linarfin si odplivl.
„Musíme ho zabít, dokud to ještě jde.“
            Trpaslík však nesouhlasně zakroutil hlavou „Myslím chlapče, že tentokrát ne, jediné co možeme udělat je utéct...“
„Není kam utíkat, Maxi, tamto je jediný východ,“ kývl Lin ke dveřím, které celé pokřivené odolávaly dalším a dalším dopadajícím ránám.
Sakmar si začal nervózně mnout bradu a pak řekl:
„Možná, že tu jedna šance je, ale raději si pospěšme.“

+ + +

            Dveře vyletěly se strašlivým rachotem z pantů a do místnosti skočilo monstrum zahalené tmou. Prastarý byl připraven zabíjet. Chtěl trhat těla těch směšných lidí, kteří pro něj nebyli ničím jiným než potravou. Pařáty s dlouhými drápy se svíraly a rozevíraly v touze po krvi a špičatý jazyk olizoval rudé rty lemující upírské špičáky.
               Místnost však byla prázdná.

+ + +

            Sakmar to odhadl dobře. Chodba číslo dvanáct vedla směrem k ní. Potmě, vedeni zaklínači klopýtali na její konec jak nerychleji dokázali. Když zahnuli za poslední zatáčku zůstal Linarfin překvapeně stát. Chodba končila.
„To nic,“ řekl přerývaným hlasem starší z dozorců. „Je to jen cihlová zeď. Fuxa Jurgen co měl dvanáctku na starosti špatně určil směr a prokopal se do chodby vedoucí až k Jámě. Vlastně je to stará pevnostní studna, která dávno vyschla a toto byla původně nějaká revizní chodba. Teď do Jámy házíme mrtvé a proto jsme ji museli zazdít. Stačí probourat zeď a jsme v ní. Pak stačí vyšplhat...“
             Řev který se nato rozlehl chodbami dával tušit, že dveře povolily.
„... nahoru,“ dokončil Sakmar.
„Chápu. Podrž mi to Maxime,“ řekl Lin a podal trpaslíkovi meč.
                Ustoupil několik kroků, lehce se nahrbil a pak se rozběhl plnou silou přímo proti zdi. Když už to vypadalo, že do ní narazí složil prsty do znamení. Vlna energie se opřela do stěny a narušila maltu spojující cihly. Zaklínač vzápětí vlastním tělem dokončil zbytek. Cihly se rozletěly na všechny strany a Linarfin se jen tak tak zachytil železné skoby zatlučené ve stěně studny a sloužící jako žebřík.
„To jsem ho naučil já...“ s úšklebkem poznamenal trpaslík směrem k dozorcům, kteří údivem otevřeli ústa a pověsil si meč k pasu. „Šplhej chlapče, ideme hnedka za tebů.“

+ + +

             Cítil je. Cítil pach jejich těl. Už jsou blízko.
Prastarý se hnal chodbami opojen touhou po krvi jako honící pes po stopě raněné laně.

 + + +

                 „Doufám, že nahoře není den,“ zkonstatoval Ardulak a chytil se skoby. Hned však ruku se syknutím stáhl, „Och. Vypadá to, že dnes nemám šťastný den...“
Ostatní šplhali nahoru jak nejrychleji to šlo. Upír se z ústí chodby díval, jak se sáh po sáhu vzdalují než ucítil něčí přítomnost.
Rychleji, než dokázalo lidské oko postřehnout se otočil a skočil na svého protivníka. Věděl, že nemá šanci, ale nechtěl prodat svou kůži zadarmo. Boj trval sotva několik vteřin, když byl Ardulak mrštěný strašlivou silou vyhozen probouraným otvorem do studny. Dopadl bezvládně na její dno a byl by zůstal ležet vyčerpán krátkým, ale strašlivým bojem, kdy mu jeho tvůrce řekl, že se pro něj ještě vrátí. Byl by tam zůstal ležet, nebýt toho, že mu jedna z kostí válejících se všude kolem, probodla hrudník a strašlivá bolest ho nedonutila začít v agónii řvát.
            Lin už byl nahoře a kapky deště ho během chvilky promočili skrz na skrz. Podal ruku Fritzovi a za rachotu hromu mu pomohl přes okraj. Společně pak vytáhli Sakmara, který zůstal vyčerpaně ležet v blátě. Pak uslyšeli Ardulákův řev. Zaklínač se naklonil přes okraj studny a natáhl ruku, aby chytil trpaslíka, pro kterého byly skoby příliš daleko od sebe a špatně se mu šplhalo.
                  Maximus se usmál a chtěl sevřít nabízenou paži, když se dole pod ním vynořil Prastarý. Lezl jako pavouk zasekávajíc se drápy do stěn studny. Lin zbledl a vykřikl.             Monstrum se odrazilo a skočilo. Maximovy ztuhla tvář v bolestné grimase. Z úst mu vytryskla krev. Linarfin se slyšel, jak křičí, křečovitě svírajíc přítelovu paži. Cítil, jak mu kožená rukavice vyklouzává z ruky. 
                Prastarý se chtěl zakousnout do trpaslíkova hrdla, ale v poslední chvíli se zarazil. Tento tvor neměl krev, kterou by mohl pít. Zlostně zachrčel a jedinou ranou zlomil zaklínači vaz. Lin v ten okamžik odletěl několik sáhů od okraje Jámy, pozpátku padajíc do všudypřítomného bláta. V ruce křečovitě svíral Maximovu stříbrem pobitou rukavici.
„Nééé...!“
                 Prastarý shodil bezvládné tělo dolů a skočil přes kamenný okraj studně přímo před dozorce. Trpaslíkovo tělo dopadlo na dno v tu samou chvíli. Sakmar ležící v blátě plivl zrůdě do tváře. Vzápětí byl roztrhán na kusy.
             Linarfin se zvedal a bezmocně pozoroval, jak pár kroků od něj skonává v náručí smrti i Fritz Bagr. Upír ho vysával s odpornými mlaskavými zvuky a mladíkovo tělo se třáslo v poslední křeči.
            Udeřil blesk a osvětlil hrůzostrašnou scenérii. Prastarý odhodil bezvládné tělo a zaklonil hlavu. Z krvavých úst se vydral strašlivý řev jako odpověď na burácení hromu. Bestie se začala měnit. Ze zad jí začala růst obrovská blanitá křídla, pařáty zakončeny železnými drápy se začali protahovat a zakrvavené upíří tesáky se zableskly . 
            Linarfin věděl, že teď je pozdě na cokoliv. Bezbranný a vyčerpaný pomaličku ustupoval od bestie a h hlavě mu zněla Ardulakova slova: „...ještě nedosáhl své plné velikosti! Dlouho nesál krev a jeho tělo bylo slabé, teď však s každou kapkou krve roste a sílí! Už teď je téměř nesmrtelný...“
                Prastarý, znovuzrozený a vědomý si své síly se pomalu vydal k zaklínači. Teď už nemusel zabíjet pro neukojitelný hlad, teď mohl zabíjet i pro radost.
Lin ustupoval, až narazil zády do opocení. Nebylo kam uniknout. Neměl čím bojovat. U pasu se mu houpal jen tenký asi tři sáhy dlouhý stříbrný řetěz. Zvedl levici, aby se pokusil srazit monstrum znamením, ale už neměl tolik sil. Zůstal stát rozkročený v blátě čekajíc na smrt.
            Upír se zachechtal a postavil se před zaklínače, ceníc výsměšně své tesáky. Linarfinovi se však nepohnul ve tváři jediný sval, když se Prastarý napřáhl, aby jej zabil. Drápy se zaleskly v záři blesku. Prastarý se usmál. Pak mu hrudí se syčením projela stříbrná čepel Linarfinova meče. Monstrum zachroptělo a toporně se otočilo. Za ním stál Maximus Urgan, který pustil jílec meče, který již nepotřeboval a ze zad strhl svoji sekeru. Vamp s nechápajícím vytřeštěným pohledem ustoupil. Linarfin mu zezadu vytrhl meč z hrudi a sekl jej přes kolenní vazy pravé nohy. Upír upadl, ale přesto křídlem jednorukého zaklínače srazil k zemi. Trpaslík v tom okamžiku zvedl sekeru aby zasadil rozhodující úder. 
            Ostří však nedopadlo. Maximus ztuhl, sekera mu vypadla z rukou a on sám vzápětí padl jako podťatý. V ten samý okamžik skonal i Ardulak, jehož vůle přivedla Maximovu duši na krátký okamžik zpět.
                  Prastarý měl ještě šanci. Mohl ještě uniknout stříbrné čepeli. Odrazil se od země a zamával křídly. Podařilo se mu to, ano! Podařilo se mu to! Unikne. A pak se přijde pomstít!
Náhlá palčivá bolest, která jej donutila řvát, se mu zahryzla do nohy.
            Linarfin odhodil meč do bláta a strhl z opasku stříbrný řetěz. Jeho konec se omotal zrůdě kolem kotníku. Prastarý se mocnými rozmachy křídel snažil osvobodit, ale zaklínač jej držel ze všech sil. Přesto věděl, že to nevydrží dlouho. Lin upadl a létavec jej vláčel blátem k hradbám, které chtěl přeletět. Zaklínač do kamenné zdi narazil takovou silou, že si vykloubil rameno. Z úst plných bláta vydal zoufalý sten. Musel řetěz chtě nechtě pustit.
            Upír, který ucítil, že vyhrál, vzlétl nad hradby s vítězným řevem.
Linarfin viděl černou netopýří siluetu, jak se vznesla na pozadí bouřkových mračen. 
A pak přišel oslnivý záblesk z nebes doprovázený duněním hromu.
Do bláta k zaklínačovým nohám dopadlo na uhel spálené tělo Prastarého.
Jednoruký muž chvíli stál a pak se sklonil pro řetěz, který měl upír omotaný kolem nohy.
„Tohle si vezmu zpátky, patří to mně ...“ zvedl hlavu a podíval se na stříbrnou sekeru ležící opodál. „...pizizube.“
Po tváři mu stékaly pramínky dešťové vody.
Zaklínači nemají emoce.
Zaklínači nepláčou.